ECLI:CZ:US:2010:3.US.1404.10.1
sp. zn. III. ÚS 1404/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Martinem Láníčkem, advokátem v Ostravě, Preslova 9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010 č. j. 26 Co 72, 73/2010-74 a usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2009 č. j. 25 Nc 775/2009-28 a ze dne 4. 1. 2010 č. j. 25 Nc 775/2009-55, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 13. 5. 2010, doplněnou podáním ze dne 7. 6. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a právo na pomoc v řízení před soudem podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 21. 9. 2009 č. j. 25 Nc 775/2009-28 byla zamítnuta stěžovatelova žádost o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů vznesená v souvislosti s řízením, v němž měl stěžovatel v úmyslu domáhat se náhrady škody na P. G. ve výši 12 013 Kč, která vznikla na jeho automobilu provozem kamionu provozovaného jmenovaným. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání a současně (znovu) požádal soud, aby jej osvobodil od soudních poplatků a dále aby mu ustanovil zástupce z řad advokátů pro toto odvolací řízení. Napadeným usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 4. 1. 2010 č. j. 25 Nc 775/2009-55 pak byla uvedená žádost zamítnuta. I proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním. Krajský soud v Praze však usnesením ze dne 24. 2. 2010 č. j. 6 Co 72, 73/2010-74 obě usnesení soudu prvního stupně jako správná potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že je studentem vysoké školy bez pravidelného příjmu z výdělečné činnosti a veškeré získané prostředky musí využít pro účely studia. Dále pak namítá, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s jeho vlastními skutkovými zjištěními. Podle nich se stěžovatel připravuje na budoucí povolání daleko od svého bydliště, s čímž jsou spojeny značné náklady, a je - s ohledem na svůj zdravotní stav - omezen ve výkonu většiny prací. Poukazuje na to, že nebyl zjištěn žádný konkrétní pravidelný příjem či majetek, z něhož by stěžovatel mohl náklady na soudní řízení hradit, a vytýká soudu jeho "hypotetický" závěr, že když byl schopen zajistit si náklady na nájem, může si zajistit také prostředky na advokáta a zaplacení soudního poplatku. Přitom tvrdí, že jeho příjmy slouží maximálně na pokrytí jeho měsíčních nákladů, k jejichž hrazení je nucen použít také mimořádných příjmů z letních brigád, které však s ohledem na náročnost studia a svůj zdravotní stav není schopen vykonávat celoročně. Nemá žádný majetek, vyjma 9 let starého automobilu a běžného vybavení domácnosti. Jakékoliv další náklady tak není schopen pokrýt. Stěžovatel odmítá úvahy soudu prvního stupně o majetkové situaci jeho rodičů s tím, že jdou nad rámec běžného řízení o osvobození od soudních poplatků a soudům je nepřísluší posuzovat. Stejně tak stěžovatel odmítá i poznámku soudu o vyživovací povinnosti rodičů s odůvodněním, že součástí vyživovací povinnosti není hrazení soudních nákladů vyživované osoby, a vytýká mu jeho údajnou snahu "vmanévrovat" jej do soudního řízení o zvýšení výživného s jeho otcem, s nímž nežije ve společné domácnosti a s nímž se na výši výživného dohodl (a spor o jeho výši neexistuje). Tuto námitku uplatnil stěžovatel v odvolání proti usnesením soudu prvního stupně, odvolací soud se jí však nezabýval. Tím, že obecné soudy stěžovatelově žádosti nevyhověly, zabránily mu v možnosti domáhat se svých práv u soudu.
Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda v dané věci jsou naplněny podmínky pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
Věcné posouzení předmětné otázky je, jak plyne z výše uvedeného, věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné hodnocení bylo natolik věcně nesprávné (a to např. v důsledku zjevných omylů, logických vad nebo snad argumentace evidentně irelevantními skutečnostmi), že by je bylo možno označit za libovolné, "extrémní" či rozporné s "principy spravedlnosti". Jak je zřejmé z napadených rozhodnutí, obecné soudy se otázkou osvobození od soudních poplatků podrobně zabývaly, přičemž zjistily a ve svých úvahách zohlednily celkovou majetkovou a sociální situaci stěžovatele i výši možného soudního poplatku a případných nákladů na zastoupení. Důvody, pro které nevyhověly stěžovatelově žádosti, řádně vysvětlené v odůvodnění těchto rozhodnutí, přitom Ústavní soud nepovažuje za zcela nepřípadné či jinak "extrémní".
Zbývá dodat, že stěžovatel sice v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že nemá žádné "nadbytečné" finanční prostředky, na straně druhé je ale schopen hradit nájem bytu a dokonce, jak sám uvádí, pravidelný provoz osobního automobilu. Stěžovatelovo tvrzení o nízkých příjmech se tak nejeví, a to i v souvislosti s dalšími zjištěnými skutečnostmi (zejména pak ohledně výše příjmu rodičů), Ústavnímu soudu jako věrohodné. Především pak je zřejmé, že stěžovatel nemíní příslušné výdaje hradit na úkor svého životního standardu, jenž je na vysokoškolského studenta poměrně vysoký. Kromě toho částka 600 Kč, představující soudní poplatek v dané soudní věci, není vysoká natolik, aby ji stěžovatel i při zcela malých příjmech nebyl schopen uhradit.
Vzhledem k výše uvedenému se Ústavní soud nemůže ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že by mu napadenými rozhodnutími bylo upřeno domáhat se svých práv u obecných soudů a že by tak jejich postupem mohla být porušena jeho ústavně zaručená základní práva, jež jsou zmíněna výše. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu