ECLI:CZ:US:2010:3.US.1461.10.1
sp. zn. III. ÚS 1461/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REAL SPEKTRUM REALITNÍ spol. s r. o., IČ: 255 36 150, se sídlem Pernštýnské nám. 178/6, 797 11 Prostějov, právně zastoupené Mgr. Radimem Janouškem, advokátem AK se sídlem Šantova 2, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2010 sp. zn. 21 Co 23/2008, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. května 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2010 sp. zn. 21 Co 23/2008, a to pro porušení článku 37 odst. 2 a odst. 3, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2010 sp. zn. 21 Co 23/2008 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 21. září 2007 č. j. 8 C 16/2006-75, kterým soud prvního stupně uložil žalované (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") povinnost zaplatit žalobci M. B. částku 100 000,- Kč, neboť dospěl k závěru, že na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení. Tato částka byla plněna bez právního důvodu, neboť nebylo prokázáno uzavření smlouvy o zprostředkování.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že odvolací soud v její věci nařídil jednání na den 9. února 2010. Protože nemožnost účasti stěžovatelky u tohoto jednání byla stěžovatelce známa teprve v pátek 5. února 2010, téhož dne se stěžovatelka obrátila s žádostí o právní pomoc na Mgr. Radima Janouška a téhož dne mu byla udělena plná moc. Stěžovatelka uvádí, že původně zamýšlela zúčastnit se nařízeného jednání osobně bez jakéhokoli právního zastoupení, ale s ohledem na zdravotní stav obou jednatelů bylo třeba, aby se nařízeného jednání zúčastnil její právní zástupce. Zvolený právní zástupce ještě týž den zaslal Krajskému soudu v Brně žádost o odročení jednání s odůvodněním, že na jednání nařízené již na úterý 9. února 2010 není možné se adekvátně připravit, vyžádat od bývalého právního zástupce potřebné listiny a celou záležitost patřičně nastudovat za účelem řádného právního zastoupení. Dne 9. února 2010 kontaktoval Mgr. Radim Janoušek telefonicky tento soud a bylo mu sděleno, že jednání konáno bude. Po okamžitém sdělení této skutečnosti stěžovatelce tato odvolala právnímu zástupci udělenou plnou moc, což soudu obratem sdělila a žádala o odročení jednání z důvodu nemoci obou jednatelů. I přesto se však dne 9. února 2010 nařízené jednání konalo. Odvolací soud nepovažoval ani jednu ze zaslaných omluv za řádnou a včasnou a poukazoval na to, že stěžovatelka měla více než 2 roky čas na volbu nového právního zástupce, stejně tak jako měla čas téměř 2 měsíce na přípravu na nařízené jednání.
Soud rozhodl o konání jednání dne 9. 2. 2010 v nepřítomnosti stěžovatelky a na tomto jednání vydal rozsudek, kterým byl prvostupňový rozsudek potvrzen. Uvedeným postupem podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na právní zastoupení, práva na projednání věci v její přítomnosti a v důsledku toho byla porušena i zásada rovnosti stran v tomto řízení.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud jednal a rozhodl o věci a nevyhověl žádosti žalované (stěžovatelky) o odročení jednání, neboť žádost žalované o odročení jednání nepovažoval za řádnou a včasnou, tak jak má na mysli ust. §101 odst. 3 občanského soudního řádu. Jednání žalované posoudil soud jako záměrné protahování soudního řízení. Odvolací soud totiž zjistil, že žalovaná předvolání k jednání odvolacího soudu nařízenému na den 9. února 2010 obdržela dne 10. prosince 2009. Dne 5. února 2010 došlo do spisu podání Mgr. Radima Janouška, v němž žádal o odročení jednání nařízeného na den 9. února 2010 s odůvodněním, že téhož dne se na něj obrátila žalovaná s žádostí o převzetí zastoupení a vzhledem k nutnosti prostudovat spis a spojit se s bývalým právním zástupcem je nereálné se na toto jednání adekvátně připravit. Následně dne 9. února 2010 v 11:47 hod. obdržel soud faxové podání, jímž žalovaná odvolala plnou moc udělenou Mgr. Radimu Janouškovi a žádala o odročení jednání z důvodu nemoci obou jednatelů. Z žádosti žalované podle odvolacího soudu nelze posoudit její včasnost, protože pouze obecně hovoří o nemoci jednatelů a není tak zřejmé, kdy k tomuto onemocnění obou osob došlo, tedy zda omluva nemohla být zaslána dříve, než zhruba hodinu před počátkem jednání před odvolacím soudem. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu měl odvolací soud pochybnosti i o řádnosti této omluvy.
Soud totiž dovodil, že žalovaná měla více než dva roky času na volbu nového právního zástupce. Rovněž ode dne doručení předvolání k jednání a termínu tohoto jednání uplynuly téměř dva měsíce, avšak žalovaná přistoupila k volbě nového právního zástupce v termínu čtyř dnů před nařízeným jednáním. Poté, co odvolací jednání nebylo na žádost nově zvoleného zástupce odročeno, byla tato plná moc vypovězena a žádost o odročení jednání podložena tvrzením o onemocnění obou jednatelů žalované. Toto jednání žalované se odvolacímu soudu jevilo jako záměrné protahování soudního řízení, a proto odvolací soud dne 9. února 2010 jednal a rozhodl.
Uvedeným závěrům Krajského soudu v Brně nelze z hlediska ústavněprávního nic vytknout.
K namítanému porušení práva stěžovatelky na právní pomoc ve smyslu článku 37 odst. 2 Listiny nemohlo dojít, neboť stěžovatelka sama se krátce před jednáním odvolacího soudu rozhodla vypovědět svému právnímu zástupci plnou moc. Postupem soudu v předmětné věci nedošlo ani k porušení jiného ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu