ECLI:CZ:US:2010:3.US.1601.10.1
sp. zn. III. ÚS 1601/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem Svitavy, nám. Míru 28, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, ze dne 31. března 2010 č. j. 22 Co 83/2010-60 a proti usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 4. ledna 2010 č. j. 7 C 93/2009-35, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu ve Svitavách, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 3. 6. 2010 a doplněné na základě výzvy soudu k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě podáním ze dne 19. 7. 2010, napadá stěžovatel obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jeho názoru byla porušena jeho základní práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ve velmi stručně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje pouze tím, že oba obecné soudy prý porušily jeho procesní práva, neboť mu v řízení vedeném před Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 7 C 93/2009, v němž se jako žalobce po své bývalé manželce domáhá vypořádání společného jmění manželů a vydání věci, neustanovily na jeho žádost advokáta k hájení jeho práv a nepřiznaly mu ani osvobození od soudního poplatku. V této souvislosti stěžovatel namítá, že v jiné právní věci byl obecným soudem (opakovaně) osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven i advokát.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Svitavách usnesením ze dne 4. 1. 2010 č. j. 7 C 93/2009-35 ve věci vypořádání společného jmění manželů a o vydání věci nepřiznal stěžovateli (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a odmítl i jeho žádost o ustanovení právního zástupce (výrok II.), přičemž vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 5 000,- Kč (výrok III.).
Okresní soud v odůvodnění výše označeného usnesení vyšel jak z majetkových, tak i sociálních poměrů stěžovatele (příjem stěžovatele činí cca 16 000,- Kč měsíčně, zdravotní dokumentace již nebyla v době rozhodování aktuální) a konstatoval, že stěžovatel ani v předmětném řízení nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, neboť jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva (manželství účastníků zaniklo již v roce 2005 a výše označená žaloba byla podána až v roce 2009; žaloba na vydání věci směřuje proti osobě, která ve sporu není pasivně legitimována, neboť požadované věci ve své dispozici zřejmě nemá). Ze všech těchto důvodů okresní soud zamítl rovněž žádost stěžovatele o ustanovení právního zástupce pro označené řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. potvrdil (výrok I.) a odvolání stěžovatele proti výroku pod bodem III. odmítl (výrok II.).
Odvolací soud se při svém rozhodování ztotožnil s posouzením podmínek a předpokladů pro osvobození od soudních poplatků tak, jak to učinil soud prvního stupně a doplnil, že zaplacení částky 5 000,- Kč jako soudního poplatku pro stěžovatele nemůže být zásadním omezením již s ohledem na jeho příjmy z výdělečné činnosti.
III.
Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti i námitek tam uvedených dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Nejprve je třeba připomenout, že stěžovatel se se skutkově obdobnou ústavní stížností neobrací na Ústavní soud poprvé. Již v ústavní stížnosti vedené tímto soudem pod sp. zn. II. ÚS 1405/09 (odmítnuté usnesením ze dne 8. 9. 2009, viz http://nalus.usoud.cz) stěžovatel tvrdil, že je porušením jeho ústavně zaručených práv, pokud mu v jiné právní věci obecné soudy nepřiznaly osvobození od soudních poplatků a neustanovily právního zástupce.
Z pohledu ústavně právní argumentace nepřináší ani předmětná ústavní stížnost žádné (další) relevantní důvody, pro něž by Ústavní soud byl nucen odchýlit se od své, v této otázce konstantní judikatury.
Např. v usnesení ze dne 3. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 2110/10 Ústavní soud k této otázce uvedl, že "institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že účastníkovi řízení není ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř. přiznán nárok na osvobození od soudních oplatků, ale pouze právo takové osvobození žádat, přičemž je jeho povinností konkretizovat a osvědčit důvody, pro které má být od placení soudních poplatků osvobozen. Rozhodování obecných soudů o tom, jestli jsou v tom kterém případě splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od zaplacení soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavní soud do ní může zasáhnout pouze tehdy, shledá-li současně porušení základních práv nebo svobod".
Důvod pro zásah v předmětné věci však Ústavní soud nezjistil.
Jak soud prvního stupně, tak později i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí odpovídajícím způsobem jasně a srozumitelně vyložily, z jakých důvodů nevyhověly žádosti stěžovatele, přičemž Ústavní soud neshledal, že by obecné soudy při svém rozhodování vybočily z limitů předvídaných ustanovením §138 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu