ECLI:CZ:US:2010:3.US.1623.09.1
sp. zn. III. ÚS 1623/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. S., zastoupeného Mgr. Pavlínou Malíkovou, advokátkou v Plzni, Kopeckého sady 15, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 8 To 35/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 17. 6. 2009, řádně doplněnou advokátkou dne 11. 8. 2009, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 8 To 35/2009. Dle stěžovatele soudy porušily čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a rovněž čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel konkrétně namítl, že z provedeného dokazování vyplývá závěr, že policie byla již před trestným jednáním připravena k zásahu u místa činu a je tedy zřejmé, že tak konkrétní informace o připravovaném trestném činu musely pocházet pouze od někoho z pachatelů. Dle stěžovatele je (evidentní) informovanost policie o chystaném útoku a možnosti jejich zásahu novou skutečností, mající vliv na určení viny stěžovatele a zejména na výši uloženého trestu, jenž je v nepoměru k nebezpečnosti činu; policie byla připravena již před spácháním činu, avšak nechala čin dokonat. V řízení o povolení obnovy dle stěžovatele nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že informace poskytl právě on. Stěžovatel rovněž namítl, že v řízení o povolení obnovy nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 6 T 101/2004 uznán vinným trestným činem loupeže ve spolupachatelství, odvolání stěžovatele bylo zamítnuto a jeho dovolání odmítnuto (výrok o trestu byl poté zrušen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ve věci sp. zn. 1 T 182/2006 a stěžovateli byl uložen souhrnný trest). Dne 10. 6. 2008 stěžovatel podal návrh na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 6 T 101/2004, a to z důvodu nesprávného označení jeho osoby (identifikace) a z důvodu polehčující okolnosti, spočívající v přispění k objasnění trestné činnosti, s tím, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. Nt 27/2008 návrh zamítl, neboť po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly vést ke změně původního odsuzujícího rozsudku (včetně výše trestu). Stěžovatel podal stížnost, již Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2009 sp. zn. 8 To 35/2009 zamítl pro nedůvodnost, když se plně ztotožnil se závěry krajského soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti; není povolán k výkladu podústavního práva nebo k přehodnocování hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy. Ústavní soud může zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů pouze v případě porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To se děje zejména tam, kde jsou právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními (důkazy) nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud dojde k porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Porušení ústavně zaručených práv však Ústavní soud v dané věci neshledal.
Z obou rozhodnutí ve věci povolení obnovy řízení je zřejmé, že obecné soudy se řádně zabývaly stěžovatelem tvrzenými důvody obnovy řízení; stěžovatel po celou dobu řízení i v ústavní stížnosti trvá na svém tvrzení o informování policie. Krajský soud provedl stěžovatelem navržené důkazy i důkazy další. Provedeny byly výslechy svědků K., L., Z., S., Š., výslech stěžovatele, listinné důkazy dopisem (k němu měl stěžovatel ostatně možnost se vyjádřit, což učinil), zprávami orgánů, spisem. Krajský soud hodnotil provedené důkazy z hlediska tvrzení stěžovatele (hodnotil i věrohodnost tvrzení stěžovatele), avšak podmínky pro povolení obnovy neshledal; v podstatě dospěl k závěru, že z důkazů rozhodně nelze dovodit, že by stěžovatelovo tvrzení o tom, že informoval policii, bylo pravdivé (toto tvrzení nebylo prokázáno). S tím, že nebyly zjištěny žádné relevantní nové skutečnosti či důkazy vedoucí k možné změně odsuzujícího rozsudku, se ztotožnil i vrchní soud. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nebyly provedeny všechny jím navržené důkazy, není zřejmé, jaké má na mysli. Z rozhodnutí krajského soudu se naopak podává, že krajský soud vyhověl i stěžovatelovu návrhu na doplnění dokazování. Rovněž z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu se nepodává, že by stěžovatel ve své stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu namítal, že tento soud neprovedl všechny jím navržené důkazy. Tato námitka stěžovatele v ústavní stížnosti je tak zcela nekonkrétní a její důvodnost se z rozhodnutí obecných soudů (v takto nastolené obecné rovině) ani nepodává. Ústavní soud má rovněž za to, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou zcela konkrétní, transparentní a vnitřně konzistentní; závěry soudů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (přehledně popsanými v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu).
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu