ECLI:CZ:US:2010:3.US.1642.10.1
sp. zn. III. ÚS 1642/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Muzea východních Čech v Hradci Králové, se sídlem Hradec Králové, Eliščino nábřeží 465/7, zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou v Praze 4, U Zámeckého parku 221/5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 3. 2010 č. j. 38 Co 11/2010-474 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2009 č. j. 8 C 303/2007-426, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 6. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 25. 3. 2010 č. j. 38 Co 11/2010-474, jakož i jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 10. 2009 č. j. 8 C 303/2007-426 s tím, že uvedené soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, porušen měl být i čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem okresního soudu bylo stěžovateli uloženo zaplatit žalobci Mgr. M. Č. zákonné úroky z prodlení v kapitalizované výši 4 623 996,33 Kč a 380 326 Kč (výrok I a II), na nákladech řízení pak částku ve výši 1 175 702 Kč (výrok III), v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení jistiny ve výši 8 714 112,50 Kč a 5 056 435,50 Kč, bylo řízení zastaveno (výrok IV). Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel odvoláním, načež krajský soud jej v napadeném výroku I a II změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení v kapitalizované výši 4 991 695,20 Kč a že se v části, kterou se žalobce domáhal zaplacení zákonných kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 12 627,10 Kč, žaloba zamítá, a také rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1 179 620,10 Kč a před soudem odvolacím ve výši 3 441,60 Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudní spor je veden ohledně plnění ze smluv o dílo, které obsahovaly ujednání, jehož obsahem byl závazek stěžovatele jako objednatele uhradit žalobci jako zhotoviteli jím "vyfakturované částky do 15-cti dnů od uhrazení faktury generálním investorem stavby objednateli". Žalobce podal žalobu na zaplacení celkem 18 341 359,50 Kč s tím, že tuto částku vyúčtoval celkem šesti fakturami, které však nebyly žalovaným (tedy stěžovatelem) uhrazeny. V době podání žaloby tyto faktury nebyly splatné, protože ze strany generálního investora stěžovatel neobdržel žádné plnění. Teprve v průběhu řízení generální investor poskytl plnění na předmětné faktury, a tak žalobci do 15 dnů po obdržení tohoto plnění, tj. v souladu se smlouvou, splnil svou povinnost vůči žalobci. Žalovaná jistina tak byla v plné výši, dle stěžovatele v souladu se uzavřenými smlouvami, uhrazena, sporné zůstalo pouze příslušenství. V řízení pak žalobce tvrdil, že výše uvedené ujednání o plnění dluhu je neplatné, přičemž soud prvního stupně i soud odvolací mu daly za pravdu s odůvodněním, že jde o ujednání, které je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a tudíž nepožívá právní ochrany. Dle stěžovatele však napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právní zásadou pacta sunt servanda, resp. obecné soudy tuto zásadu neměly respektovat, a to přes jeho poukaz na ni, čímž se dopustily protiústavního pochybení. Upozorňuje v této souvislosti na to, že předmětné smlouvy byly uzavřeny svobodně a vážně, přičemž si žalobce musel být vědom toho, že zmíněná ujednání o plnění dluhu jsou pro něj podstatnou náležitostí smlouvy a bez jejích akceptace by smlouvu o dílo nemohl uzavřít, neboť dílo je prováděno ve prospěch a na náklady generálního investora stavby. Nemůže obstát ani argumentace obecných soudů, že předmětné ujednání je v rozporu s poctivým obchodním stykem, neboť v případě nezaplacení generálním investorem by žalobce neobdržel cenu díla nikdy; žalobci by totiž v takovém případě nic nebránilo domáhat se žalobou na generálním investorovi vydání bezdůvodného obohacení za dílo, které bylo provedeno v jeho prospěch a jím také bylo využito. Bez jeho provedení by ostatně nemohl pokračovat ve stavbě. Žalobce věděl již v době uzavírání smluv, jaké riziko na sebe bere ohledně splatnosti ceny díla, toto podnikatelské riziko bylo ovšem více než bohatě vyváženo lukrativností zakázky (vysoká odměna, dlouhodobá zakázka) a žalobce je dobrovolně podstoupil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas s tím, že obecné soudy shledaly shora citované smluvní ustanovení neplatným. Stěžovatel, dovolávaje se zásady pacta sunt servanda, argumentuje konkrétními okolnostmi případu, přičemž jako nesprávnou označuje naopak argumentaci obecných soudů, že pokud by generální investor žalobci nezaplatil, pak by žalobce kupní cenu neobdržel nikdy, a to z důvodu, že by se žalobce mohl domáhat na generálním investorovi vydání bezdůvodného obohacení.
Pokud jde o stěžovatelem napadenou úvahu obecných soudů, Ústavní soud žádné pochybení nezjistil. Stěžovatel se v příslušných smlouvách zavázal uhradit žalobci jím "vyfakturované částky do 15-cti dnů od uhrazení faktury generálním investorem stavby objednateli". Lze se sice domnívat, že smluvní strany toto ustanovení mohly chápat poněkud jinak, než jak konstatovaly obecné soudy, a to jako oprávnění stěžovatele pozdržet platby žalobci do doby, než sám dostane zaplaceno od generálního dodavatele, nicméně logickým důsledkem daného ujednání je, že pokud by generální dodavatel nezaplatil stěžovateli vůbec, pak by ani stěžovatel nic žalobci hradit nemusel. Argument stěžovatele, že žalobce by se mohl domáhat vydání bezdůvodného obohacení na generálním investorovi, nijak správnost dané úvahy nezpochybňuje, protože ta se týkala vztahu mezi stěžovatelem a žalobcem. Možno dodat, že žalobce - z právního hlediska - neplnil ve prospěch generálního dodavatele, ale stěžovatele, a nestalo se tak bez právního důvodu, ale na základě zmíněných smluv.
Žalobce - dle názoru Ústavního soudu správně - kvalifikoval předmětné ustanovení jako tzv. odkládací podmínku (na jejímž základě se stala podmíněnou jen určitá část daného právního úkonu, tj. smlouvy o dílo). Podmínka přitom musí být právními předpisy dovolena, tj. nesmí být v rozporu se zákonem či jej obcházet nebo se příčit dobrým mravům (a/nebo zásadám poctivého obchodního styku). Nedovolenou podmínku je třeba považovat za tzv. podmínku nemožnou, která činí právní úkon (zčásti) neplatným. Obecné soudy přitom dospěly k závěru, že tento předpoklad ("dovolenosti" podmínky) v dané věci splněn nebyl, přičemž tento svůj závěr podrobně zdůvodnily. Zvláště je třeba poukázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kde tento soud - opíraje se především o ustanovení §536 odst. 1 obchodního zákoníku - konstatoval, že žalobce coby zhotovitel má právo očekávat zaplacení řádně provedeného díla, ať už je objednatelem kterýkoliv subjekt, přičemž povinností objednatele je potřebné finanční prostředky si opatřit. Vzhledem k dané úvaze pak odvolací soud dospěl k závěru, že dané ustanovení je pro neurčitost a rozpor s pravidly poctivého obchodního styku neplatné, přičemž zásada pacta sunt servanda se za této situace prosadit nemůže.
Těmto úvahám z hlediska ústavnosti nelze nic vytknout. Není pochyb o tom, že uvedená zásada patří mezi základní zásady smluvního závazkového práva. Úzce souvisí s další stěžejní zásadou, a to je zásada smluvní volnosti (autonomie) smluvních stran, jejíž složkou je (mj.) svoboda utváření obsahu smlouvy. Tato svoboda však má své hranice, které jsou vymezeny právními normami kogentní povahy, mezi které patří i ta ustanovení občanského a obchodního zákoníku (tj. normy tzv. jednoduchého práva), která obecné soudy aplikovaly na stěžovatelovu věc. Jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" (podústavního) práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny. Důvodem zásahu Ústavního soudu v případě interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů mohou být zcela zásadní pochybení, kdy např. obecné soudy postupují svévolně (zejména proto, že nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu), anebo nesprávně zohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (nebo tak neučiní vůbec, ač tak učinit měly), výjimečně snad také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti.
O žádný z výše uvedených případů "ústavně relevantního pochybení" se v dané věci nejedná. Obecné soudy zde aplikovaly mj. ustanovení §265 obchodního zákoníku obsahující normu s tzv. relativně neurčitou hypotézou, v jejímž případě je na obecných soudech, aby tuto vymezily ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pokud tak učiní a své úvahy řádně odůvodní ve svých rozhodnutích, mohl by Ústavní soud zasáhnout pouze v případě, že by příslušné úvahy bylo možno označit za skutečně "extrémní" (např. pro jejich iracionalitu či neakceptovatelnost z hlediska principů obecně chápané spravedlnosti). To však v dané věci konstatovat nelze.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu