ECLI:CZ:US:2010:3.US.1670.10.1
sp. zn. III. ÚS 1670/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného JUDr. Ing. Petrem Kučerou, advokátem v Praze 4, Pod Vyšehradem 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010 č. j. 1 Afs 4/2010-82, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 8. 6. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2010 č. j. 1 Afs 4/2010-82. Dle tvrzení stěžovatele bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci Ústavní soud zjistil tyto skutečnosti.
Finanční úřad stěžovateli dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za květen až prosinec 2004; odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2008 č. j. 5102/08-1300-602331 zamítnuto. Stěžovatel uplatnil nárok na odpočet daně na vstupu z montážních a svářečských prací (dle 5 faktur), avšak finanční orgány mu uplatněný nárok neuznaly z důvodu neprokázání přijetí zmíněných zdanitelných plnění od společnosti ASYNET, spol. s r. o., která měla práce uskutečnit. Stěžovatel podal žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2009 č. j. 31 Ca 143/2008-31 zamítnuta. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, tedy neprokázal oprávněnost odpočtu.
Finanční úřad stěžovateli dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004; odvolání stěžovatele bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 21. 5. 2008 č. j. 4793/08-1100-603519 zamítnuto. Stěžovatel zahrnul do daňově uznatelných výdajů mimo jiné částku 1.670.000 Kč za montážní a svářečské práce (dle 5 faktur) od dodavatele společnosti ASYNET, spol. s r. o., avšak finanční orgány tyto náklady neuznaly z důvodu neprokázání, že tuto částku vynaložil za práce od dané společnosti. Stěžovatel podal žalobu, jež byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2009 č. j. 31 Ca 140/2008-41 zamítnuta. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, tedy neprokázal, že předmětné plnění přijal v rozsahu odpovídajícím fakturám, a to od společnosti ASYNET, spol. s r. o.
Nejvyšší správní soud stěžovatelovy kasační stížnosti ve spojeném řízení rozsudkem ze dne 13. 4. 2010 č. j. 1 Afs 4/2010-82 zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel shrnul obsah své kasační stížnosti a uvedl, že mu bylo v kasačním řízení znemožněno uplatnit všechna možná tvrzení a navrhovat důkazy. Namítl, že ačkoliv jeho kasační stížnost obsahovala doložku, že další odůvodnění bude zasláno dodatečně, nevyzvaly jej správní soudy (resp. krajský soud) k doplnění dle §108 odst. 1 a §106 odst. 3 s. ř. s. Uvedl, že sám Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost v napadeném rozhodnutí jako obecnou a strohou. Stěžovatel uvedl, že daňové řízení bylo nepřehledné, proto očekával, že Nejvyšší správní soud rozhodne značně později; časový interval mezi doručením výzvy Nejvyššího správního soudu stěžovateli k předložení plné moci (12. 3. 2010) a vydáním napadeného rozsudku byl pro stěžovatele překvapivě krátký a nemohl v tomto čase doplnit svá skutková tvrzení. Navíc má za to, že Nejvyšší správní soud nemohl zvážit všechny důkazy, když sám tvrdí, že kasační stížnost byla formulována nekonkrétně; soud přitom důvody, proč nevyzval stěžovatele k doplnění kasační stížnosti, neuvedl.
Stěžovatel rovněž vznesl další námitky, které byly shodné s těmi v kasační stížnosti, avšak s tím, že Nejvyšší správní soud se těmito kasačními námitkami (dostatečně) nezabýval. Uvedl, že správce daně neobesílal zmocněnce stěžovatele a vedl dvě řízení současně, což bylo nepřehledné. Namítal nesprávnou interpretaci výpovědi svědka p. P. a nedostatek zkoumání důvodů neprovedení výslechu dalších dvou navržených svědků (odůvodnění kasačního soudu, že výslech těchto svědků není pro věc podstatný, ale dle z. č. 253/2000 Sb. mohl být proveden, považuje stěžovatel za porušení spravedlivého procesu, neboť Nejvyšší správní soud nemůže předjímat, jak by byl výslech veden za účasti stěžovatele a jaká skutková zjištění by byla provedena).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Do činnosti obecných soudů může zasáhnout jen výjimečně, a to shledá-li porušení základních práv stěžovatele. To se však v dané věci nestalo.
Stěžovatel první námitkou v podstatě tvrdí neumožnění přístupu ke kasačnímu soudu tím, že nemohl z důvodů časových dostatečně předestřít svá skutková tvrzení. S tímto se však Ústavní soud neztotožňuje. V tomto směru se logicky a přiléhavě vyjádřil již Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí, tedy postačí dodat, že doba, kterou měl stěžovatel na rozhojnění odůvodnění své kasační stížnosti, rozhodně nebyla protiústavně krátká (stěžovatel podal kasační stížnost dne 13. 12. 2009 a rozhodnuto bylo 13. 4. 2010) ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Ústavnímu soudu není zřejmé, jak dlouhou dobu by stěžovatel považoval za dostatečnou (a zároveň nikoliv rozpornou s právem na řízení v přiměřené lhůtě), a to i s ohledem na okolnosti věci (stěžovatel netvrdí např. zdravotní komplikace či hospitalizaci), když navíc i ostatní námitky v ústavní stížnosti jsou formulovány shodně jako námitky v kasační stížnosti, navzdory tomu, že uplynula opět doba několika měsíců. Za ústavně souladný pak považuje Ústavní soud také závěr Nejvyššího správního soudu, že nepostrádá-li kasační stížnost zákonné náležitosti (jakkoliv je stručná), není na soudu, aby v rozporu se zásadou dispoziční upozorňoval a vyzýval stěžovatele k dalším (možným) tvrzením; je na stěžovateli, aby dle principu vigilantibus iura scripta sunt dostatečně (i pro něj efektivně) a včas tvrdil a prokazoval skutečnosti na ochranu svých práv. Ostatně výzva v případě bezvadné kasační stížnosti by mohla mít pro stěžovatele naopak negativní dopad z hlediska běhu lhůt (§106 odst. 3 s. ř. s.).
Ani v případě ostatních námitek nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Nejvyšší správní soud se ke všem kasačním námitkám dostatečně a přiléhavě vyjádřil, přičemž v jeho vypořádání se s nimi neshledal Ústavní soud vybočení z ústavních kautel; rozhodně nelze navíc hovořit o absenci odůvodnění, jak to tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces, proto postupoval tak, že ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu