ECLI:CZ:US:2010:3.US.1679.09.1
sp. zn. III. ÚS 1679/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2009 č. j. 13 Co 47/2009-168 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2008 č. j. 45 P a Nc 107/2007, 0 Nc 1755/2007-146, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 6. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že bylo zasaženo do jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do základního práva na spravedlivý proces - na rovnost účastníků řízení zaručenou čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a na projednání její věci dle čl. 38 odst. 1 Listiny, měl být porušen také čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") bylo zastaveno řízení ve věci stěžovatelčiny způsobilosti k právním úkonům (výrok I), státu nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a dále bylo rozhodnuto, že opatrovníkovi bude přiznána odměna samostatným rozhodnutím po právní moci usnesení (výrok III) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Proti tomuto usnesení, resp. jeho výrokům I a IV podala stěžovatelka a její opatrovník odvolání a Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně (v napadené části) potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V úvodu ústavní stížnosti stěžovatelka sděluje, že ji podává proti všem výrokům napadených rozhodnutí, přičemž vytýká krajskému soudu, že nezhodnotil řádně provedené i navržené důkazy, resp. její náklady ve výši 580 Kč, jež nutně musela vynaložit "bez svého zavinění"; konkrétně šlo o náklady na pořízení kolků požadovaných kanceláří okresního soudu za ofocení části soudního spisu, poštovné za podání související s projednávanou věcí a cestovné z Ostravy do Kroměříže dne 5. 9. 2008. Stěžovatelka poukazuje na to, že se okresní i krajský soud nezabývaly její žádostí ze dne 20. 5. 2007 o osvobození soudních poplatků a nevypořádaly se současně s náhradou nákladů řízení, kterou uplatňovala, a v souvislosti s tím uvádí, že i když občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), konkrétně pak ustanovení §146 odst. 1 písm. a) a odst. 2, poskytuje široký prostor k úvaze, stále platí požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, přičemž výrok o nákladech řízení musí být souladný s průběhem řízení. Krajský soud dle stěžovatelky nezhodnotil její majetkové a sociální poměry i zdravotní stav tak, aby jí mohl - v důsledku výjimečných okolností - přiznat požadovanou náhradu nákladů. V této souvislosti poukazuje na §150 o. s. ř. s tím, že toto ustanovení nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volné uvážení soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud plně povinen zkoumat, že neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba přihlédnout. Z dokladů, které jsou v soudním spise založeny, a z jejích podání má přitom plynout, že učinila veškeré úkony pro to, aby mohla své stanovisko sdělit soudu a prokázat, že její návrh je důvodný. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že napadená rozhodnutí jsou zatížena libovůlí soudů, resp. že jsou nepřezkoumatelná, protizákonná a protiústavní. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížnost odůvodňuje to, že krajský soud v odůvodnění svého usnesení přisvědčil argumentaci Krajského státního zastupitelství v Ostravě a že závěry krajského soudu jsou "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěnými, resp. z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají", a dále pak uvádí, že ústavní stížnost podává proti výrokům krajského soudu "do potvrzujícího výroku IV".
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelka, ač se ústavní stížností domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí jako celku, svými námitkami brojí pouze proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení (resp. že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení), a proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a kterým bylo dále rozhodnuto, že stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k této skutečnosti není z ústavní stížnosti vůbec patrno, v čem má protiústavnost napadených usnesení "v ostatním" spočívat, a proto ji Ústavní soud v této části shledal zjevně neopodstatněnou.
Jde-li o tu část ústavní stížnosti, jež se týká nepřiznání náhrady nákladů soudního řízení stěžovatelce, dospěl Ústavní soud - byť z jiného důvodu - ke stejnému závěru. Stěžovatelka byla, jak sama v ústavní stížnosti uvádí, v důsledku údajně vadného postupu obecných soudů zkrácena na náhradě nákladů řízení o částku 580 Kč. Vzhledem k výši této částky je zřejmé, že jde o zcela bagatelní věc, kdy případné pochybení příslušného orgánu veřejné moci nemá pro stěžovatelku, i když se zřejmě jedná o osobu nepříliš majetnou, zásadní faktický dopad, resp. tato skutečnost v ústavní stížnosti tvrzena není ani z ní nevyplývá a ani ji z ničeho vyvodit nelze. Nicméně zákonem o Ústavním soudu z ústavněprávního přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti bagatelní věci vyloučeny nejsou (srov. např. §202 odst. 2 občanského soudního řádu). Na straně druhé je Ústavní soud názoru, že nelze zcela přehlížet právě faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu, jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu, kde pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání uvedené částky, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt. (Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, jež lze zjistit pouhým nahlédnutím do advokátního tarifu. Tyto náklady někdy mnohonásobně přesahují částku, o niž je spor veden. Lze se přitom důvodně ptát, zda by rozumně uvažující subjekt, jenž by tyto náklady na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem byl schopen nést sám, by byl také ochoten do takového řízení vstoupit, a tudíž zda v některých případech, kdy osoby z důvodu nemajetnosti požadují po České advokátní komoře určení advokáta pro bezplatné zastupování před Ústavním soudem, nezneužívají svého postavení.) Z těchto důvodů by dle názoru Ústavního soudu možnost přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné moci v evidentně bagatelních věcech měla být otevřena především tehdy, jestliže v nich jde o principiální otázky ochrany základních práv a svobod, jež mají obecnější dosah (význam).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje celou řadu výhrad, avšak z napadeného usnesení odvolacího soudu je patrno, že tento soud se příslušnou otázkou [tj. zda na stěžovatelčině straně existují (výjimečné) okolnosti pro přiznání náhrady nákladů ve smyslu §146 o. s. ř.] zabýval a svůj negativní závěr dostatečně zdůvodnil. Přestože se tak stalo odkazem na jinou, narační část odůvodnění jeho rozhodnutí, je zcela zřejmé, jaké konkrétní okolnosti soud považoval za podstatné. Ústavní stížnost tak spočívá v principu na námitce, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil jiné, dle stěžovatelky významnější okolnosti s výsledkem pro ni pozitivním (zejména její majetkovou a sociální situaci). Jejich význam ovšem snižuje výše částky, o niž v posuzované věci šlo, a tak nelze vytýkat obecnému soudu, že je v úvahu nevzal, i když tuto skutečnost mohl zmínit v odůvodnění svého rozhodnutí.
Vycházeje z výše uvedených úvah, Ústavní soud zkoumal možnost dotčení ústavně zaručených základních práv či svobod. Vzal přitom v úvahu povahu věci (tedy že nejde o meritorní rozhodnutí, ale pouze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) i povahu zmíněného pochybení, jehož se měly obecné soudy dopustit, a dospěl k závěru, že eventuální pochybení obecných soudů není vzhledem k míře, jakou byla stěžovatelka fakticky dotčena, natolik intenzivní, aby dosáhlo ústavněprávní roviny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu