ECLI:CZ:US:2010:3.US.1695.10.1
sp. zn. III. ÚS 1695/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. V. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem v Praze 3, Vinohradská 126, proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 2. 5. 2006 č. j. PÚ 319/00/2, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 11. 2008 č. j. 11 C 203/2006-65 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010 č. j. 24 Co 146/2009-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 11. 6. 2010 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že porušují její ústavní práva dle čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně požádala Ústavní soud, aby odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na určení, že není vlastnicí pozemků specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku v k. ú. Petrovice, že jí za tyto pozemky přísluší náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), a že v tomto smyslu tento rozsudek nahrazuje v plném rozsahu rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 2. 5. 2006 č. j. PÚ 319/00/2, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností (výrok I), dále pak jím byla zamítnuta žaloba M. Z. a R. Z., aby bylo uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu nahrazeno tak, že za předmětné pozemky, které nelze vydat, jim jako oprávněným osobám přísluší náhrada podle zákona o půdě a že stěžovatelce a A. I. tato náhrada nepřísluší (výrok II), dále jím pak bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok III a IV). Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze pak byl k odvolání stěžovatelky a dále M. Z. a R. Z. rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích I a IV, ve výroku II byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a řízení bylo zastaveno, ve výroku III pak byl tento rozsudek změněn a dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka pozemkovému úřadu i uvedeným obecným soudům vytýká nesprávnou interpretaci §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě. Na rozdíl od názorů těchto orgánů veřejné moci má stěžovatelka za to, že A. I. není oprávněnou osobou, neboť ke dni uplynutí prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti dle §13 odst. 1 zákona o půdě, tj. do 31. 1. 1993, nesplňovala jednu z podmínek nutných pro přiznání postavení oprávněné osoby dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to předložení platné závěti v dědickém řízení. Příslušná závěť (R. D.) byla totiž z hlediska restitučního předpisu předložena v dodatečném dědickém řízení opožděně. K přiznání postavení oprávněné osoby dle §4 zákona o půdě je dle stěžovatelky nutné, aby podmínky stanovené tímto předpisem byly splněny nejpozději k datu uplynutí prekluzivní lhůty, do které mohla oprávněná osoba uplatnit nárok na vydání nemovitosti. Tato zásada má plynout z nálezů Ústavního soudu vyjadřujících se ke splnění podmínky státního občanství České a Slovenské Federativní Republiky ke dni 31. 1. 1993; předložení závěti v dědickém (příp. dodatečném dědickém) řízení je hmotněprávním úkonem podmiňujícím získání postavení oprávněné osoby a vznik práva na uplatnění nároku na vydání věci dle zákona o půdě, proto je třeba jej učinit v zákonné lhůtě. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje principem právní jistoty, resp. úmyslem "restitučního" zákonodárce, který byl ve své činnosti veden nejen snahou o nápravu některých majetkových křivd, ale i o rychlou stabilizaci vlastnických poměrů. Dovolává se také právního názoru vysloveného Vrchním soudem v Praze, který ve svém rozhodnutí sp. zn. 4 Cdo 75/93 (správně: sp. zn. 4 Cdo 45/92) řešil totožnou problematiku, byť v režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Dotčené orgány podle stěžovatelky rovněž pochybily v tom ohledu, že se odvolávaly na právně závazný názor Ústavního soudu údajně prezentovaný v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 431/01, případně rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 408/01, neboť v citovaných nálezech Ústavní soud posuzoval splnění další podmínky dle §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, a to celistvost dědictví, a vztahu data předložení závěti v dědickém řízení a data uplynutí prekluzivní lhůty se vůbec nedotkl. Dle stěžovatelčina názoru je tak změna právního názoru obecných soudů v téže věci, a to při nezměněném stavu interpretovaných předpisů a zjištěné skutkové podstatě, neodůvodněná, a tudíž svévolná, zakládající nepředvídatelnost jejich rozhodnutí a tím i porušení principu právní jistoty. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje také v postupu obecných soudů, které opomenuly provést důkaz dědickým spisem Okresního soudu v Táboře sp. zn. D 1222/93, jenž měl prokázat její zcela zásadní skutková tvrzení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Skutkově i právně téměř totožnou věcí téže stěžovatelky se již Ústavní soud zabýval, přičemž svým usnesením ze dne 23. 7. 2010 sp. zn. II. ÚS 1615/09 stěžovatelčinu ústavní stížnost ze dne 18. 6. 2009 pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na limity přezkumu rozhodnutí obecných soudů, jež plynou z ústavního postavení tohoto soudu v systému orgánů veřejné moci a z něho plynoucího vztahu k obecným soudům, a dále upozornil, že jádrem ústavní stížnosti je polemika v rovině výkladu "jednoduchého" práva, a to konkrétně ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě (kdy obecné soudy měly za to, že dědice ze závěti nezbavuje postavení oprávněné osoby případně předložení závěti až po 31. 1. 1993). V souvislosti s tím Ústavní soud definoval podmínky, za jakých může mít nesprávná aplikace právních předpisů obecnými soudy za následek porušení ústavně zaručených práv a svobod, a s ohledem na obsah stěžovatelčiných námitek dospěl k závěru, že je třeba v dané věci zkoumat, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by tato vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Pochybení tohoto charakteru však nezjistil. Poukázal přitom na nález ze dne 31. 5. 2002 sp. zn. II. ÚS 431/01 (kterým Ústavní soud zrušil ve věci předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001 č. j. 38 Ca 310/2000-60 a rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 12. 5. 2000 sp. zn. PÚ 319/00) s tím, že se v něm Ústavní soud vyslovil k naplnění podmínek oprávněnosti A. I. podle ustanovení §4 odst. 2 písm. a) zákona o půdě, konkrétně k podmínce, aby závěť byla předložena v dědickém řízení. V návaznosti na to se Ústavní soud v uvedeném usnesení přiklonil k závěrům, které ve svém rozhodnutí rozvedl zejména odvolací soud, který konstatoval, že Ústavní soud se sice přímo nevyjádřil k otázce vztahu lhůty dle §13 odst. 4 zákona o půdě a nezbytnosti předložit v dědickém řízení v této lhůtě závěť zůstavitele, z okolností, za kterých však v předmětném sporu rozhodoval o ústavní stížnosti A. I., v níž bylo vytýkáno mimo jiné i nesprávné posuzování prekluze nároku pro nepředložení závěti ve lhůtě stanovené v §13 odst. 4 zákona o půdě, je ale nepochybné, že se Ústavní soud při svém rozhodování zabýval i touto (vznesenou) námitkou; byla-li pak ústavní stížnost A. I. posouzena jako oprávněná, lze s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti dovodit i stanovisko Ústavního soudu k hodnocení předložené otázky, jež má být vyvoditelné přímo ze samotné formulace "splnění podmínky [...] nezpochybňuje žádný z rozhodujících orgánů [...]"; oporou (byť nepřímou) má být i nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. II. ÚS 408/01. Vzhledem k těmto předchozím nálezům Ústavního soudu, jež řeší shodnou právní problematiku (resp. k právnímu názoru, který z těchto nálezů plyne a který je pro odvolací soud závazný), shledal Ústavní soud stěžovatelčiny námitky neopodstatněnými.
Protože se III. senát Ústavního soudu s výše uvedeným závěrem II. senátu Ústavního soudu, jakož i s dalšími závěry, jež jsou v již zmíněném usnesení sp. zn. II. ÚS 1615/09 vysloveny, plně ztotožnil, nezbylo mu než s odkazem na toto rozhodnutí i nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. S ohledem na skutečnost, že ústavní stížnost nebylo možno meritorně projednat, se Ústavní soud nemohl ani zabývat stěžovatelčiným návrhem ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; ten pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu