ECLI:CZ:US:2010:3.US.1706.10.2
sp. zn. III. ÚS 1706/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ D. B., 2/ A. Ch., zastoupených JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem v Pardubicích, nám. Republiky 53, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, č.j. 28 Cdo 724/2010-427, a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 22. 4. 2009, č.j. 54 Co 19/2008-368, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby pro porušení čl. 95 odst. 1 a č. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byly zrušeny v záhlaví označené rozsudky obecných soudů.
Z procesního spisu se podává, že Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě napadeným rozsudkem zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 10. 10. 2007, č. j. 10 C 133/2002-219, přičemž z hlediska projednávané ústavní stížnosti je podstatné, že odvolací soud: 1/ potvrdil část výroku I. rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo určeno vlastnické právo vedlejší účastnice (žalobkyně J. N.) k pozemku p. č. St. 1139/2 v katastrálním území Vojnův Městec, a naopak 2/ změnil část výroku II. odvoláním napadeného rozsudku, a to tak, že určil vlastnické právo vedlejší účastnice k ideální jedné polovině pozemků p. č. St. 301 a 1142/1, v témže katastrálním území.
Dovolání stěžovatelů dovolací soud rovněž napadeným rozsudkem zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.); vysvětlil, že dovolání je přípustné dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uzavřel však, že není důvodné.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že vlastnické právo k výše specifikovaným pozemkům nabyli kupními smlouvami ze dne 28. 7. 1997 s právními účinky ke dni 4. 8. 1997 od prodávajících F. S. a J. S. (v řízení před obecnými soudy žalované), na jejich úpravu vynaložili značné peněžní prostředky, a teprve posléze (v roce 2002) se dozvěděli o majetkových nárocích žalobkyní k nim uplatněným.
Podle stěžovatelů výsledek řízení neodpovídá požadavku, aby "zmírnění majetkových křivd jedné strany nebylo vykoupeno případnými křivdami na straně osob dalších, leckdy ještě hodnotově závažnějšími" (dovozovanému z usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1163/08, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1178/96, a článku Spáčil, J. Oprávněná držba jako předpoklad vydržení v novější literatuře. Soudní rozhledy, roč. 1999, č. 4, str. 112-114).
Koliduje též se zásadou, že rozhodnutí "správního či soudního orgánu o vydání pozemků, případně částečnému zrušení smlouvy v části jejich bezúplatného převodu, nemůže mít vliv na existenci vlastnického práva toho, kdo vůbec nebyl účastníkem správního či soudního restitučního řízení" (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002, a ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. 22 Cdo 3069/2005), neboť stěžovatelé nebyli účastníky řízení, v jehož rámci Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 5. 1. 2001, č. j. 5 C 1030/93-105, zrušil smlouvu z roku 1972 v častí, kterou byla žalované J. S. darována ideální 1/2 označených pozemků; podle stěžovatelů zůstává přitom nerozhodné, že nemovitosti smluvně nabyli v době, kdy již bylo řízení zahájeno (tj. po dni 31. 8. 1993), přičemž za podstatný pokládají až okamžik jeho skončení.
Stěžovatelé se posléze dovolávají ochrany dobré víry při sjednání kupních smluv a dovozují, že s připočtením vydržecí doby svých právních předchůdců (prodávajících) vlastnické právo k nemovitostem platně vydrželi.
Konečně stěžovatelé vytkli dovolacímu soudu, že jim nezaslal k replice vyjádření žalobkyně, čímž porušil "rovnost účastníků civilního řízení"; nadto jí přiznal - odtud se odvíjející - náhradu nákladů dovolacího řízení, ačkoli "vůbec netušili", že se "pro toto řízení nechala právně zastupovat advokátkou".
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen. Ústavní soud tedy neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud též ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jejž stěžovatelé v ústavní stížností namítají) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.).
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde zejména o to, zda tyto následky nenastaly výkladem a aplikací ustanovení §8 odst. 3 (nyní odst. 4) písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. (resp. tohoto zákona a jeho "smyslu a účelu" ve spojení s §39 obč. zák., jež v dané věci obecné soudy uplatnily.
Ústavní soud je názoru, že nikoli.
Především platí, že obecné soudy své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Odvolací a dovolací soud výklad vztahu uvedených právních norem výstižně odůvodnily jak logicky, tak účelovým kontextem. Není přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, které v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 395/02, N 40/29 SbNU 361, spočívá v důrazu na to, že uznání platnosti převodů vlastnického práva k nemovitostem i po té, co byla (v restituční věci) podána příslušná žaloba a zahájeno soudní řízení, by otevřelo prostor pro obcházení restitučního zákonodárství, resp. zmaření jeho smyslu.
Že stěžovatelé objektivně vadné nabytí nemovitostí implicite připouštějí, vyplývá z jejich poukazu na institut vydržení; není přitom pochyb, že stěžovatelé podmínku vydržecí doby předvídané ustanovením §134 odst. 1 obč. zák. nesplnili.
Námitku, že nebyli účastníky soudního řízení vedeného před Okresním soudem ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 1030/93, stěžovatelé uplatnili jen formálně, neboť nespecifikovali, jakou argumentaci - nezužitkovatelnou v řízení pozdějším - by (tehdy) mohli uplatnit. Stěžovatelům nicméně nebylo zamezeno (za podmínky dodržení lhůty podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu) v přístupu k Ústavnímu soudu ani v souvislosti s řízením restitučním. K pojmovému vymezení "jiného zásahu orgánu veřejné moci" ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy se ve svých rozhodnutích vyslovil Ústavní soud opakovaně; výklad tohoto pojmu je obsažen kupříkladu v jeho nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243); v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/95 konstatoval, že "skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovéto pravomocné rozhodnutí však ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena".
Výsledek soudního řízení, ze kterého vzešly ústavní stížností napadená rozhodnutí, tudíž nebyl obtížně předvídatelný a - jak výstižně konstatoval dovolací soud - stěžovatelům je navíc umožněno, aby se domáhali vyrovnání svých majetkových ztrát na základě obecných právních předpisů (tj. vůči prodávajícím předmětných nemovitostí). S tímto právním názorem stěžovatelé nepolemizují a zdůrazňují jen, že kupní smlouvy uzavírali bez toho, že by byli prodávajícími o probíhajícím soudním řízení uvědomeni, přičemž ke "koupi" a následným "investicím" by nepřistoupili, pakliže by "měli jen špetku podezření" o právních vadách sporných nemovitostí.
Co do námitky nezprostředkovaného vyjádření žalobkyně k dovolání stojí za zaznamenání, že ani stěžovatelé netvrdí, že by obsahovalo nové (pro výsledek dovolacího řízení směrodatné) skutkové nebo právní argumenty [viz §241a odst. 4 o. s. ř.; k tomu srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 2. 1997 ve věci Nideröst-Huber v. Švýcarsko, stížnost č. 18990/91, §24, ze dne 3. 3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní v. Česká republika, stížnost č. 35376/97, §40, ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová v. Česká republika, stížnost č. 61811/00, §65, ze dne 26. 10. 2006 ve věci Mareš v. Česká republika, stížnost č. 1414/03, §29].
Výtka stěžovatelů, že o zastoupení žalobkyně advokátkou v dovolacím řízení "vůbec netušili", regulérní odůvodnění ústavní stížnosti nepředstavuje; očividně není připodobitelná k jakékoli výjimce z obecného pravidla, že je-li účastník řízení oprávněn se nechat zastupovat advokátem, nelze mu odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, pakliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3315/09).
Lze tedy shrnout, že obecné soudy se námitkami stěžovatelů, které vtělili i do ústavní stížnosti, adekvátně zabývaly, a hodnotily je z pohledu právních názorů, jež s vybočením z judikatorních standardů identifikovat evidentně nelze (bylo v předchozím dovozeno, že jsou s nimi v souladu a jejich shrnutí soudem dovolacím může být ztěžka výstižnější). Nejen však to, i z hledisek rozhodných pro kontext podústavního práva není důvod k pochybnostem, že je lze mít za rozumné a adekvátní, resp. přiléhavě odůvodněné, na nich založená rozhodnutí jsou akceptovatelná a byla i (jak je předznačeno výše) předvídatelná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti dávají najevo, že ústavněprávní přezkum pokládají za výraz běžného (dalšího) instančního opravného prostředku, jímž však - jak bylo shora zaznamenáno - není.
Ústavnímu soudu se přísluší omezit na sdělení, že v rozhodnutí obecných soudů nespatřuje ani exces ani libovůli (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu