ECLI:CZ:US:2010:3.US.1746.07.1
sp. zn. III. ÚS 1746/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí, se sídlem Ve Svahu 1, Praha 4, zastoupeného předsedou sdružení Ing. Janem Klikou a právně zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2006 sp. zn. 6 A 83/2002, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a za účasti Ministerstva pro místní rozvoj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jeho základních práv garantovaných článkem 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo dojít k porušení článku 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, vydal Magistrát hlavního města Prahy dne 22. 11. 2001 pod č. j. MHMP/127162/01/ OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby "ECM Radio Plaza, administrativní budova C1". Toto rozhodnutí napadlo Sdružení - občanské iniciativy Pankráce, občanské sdružení, odvoláním, které však Ministerstvo pro místní rozvoj - odbor stavebního řádu (dále jen "vedlejší účastník") zamítlo rozhodnutím ze dne 12. 4. 2002 č. j. 1892/02-32 O-60/02 a rozhodnutí I. stupně potvrdilo. Magistrát hlavního města Prahy dále vydal dne 15. 3. 2002 pod č. j. MHMP/127303/01/OUR/J/Hra územní rozhodnutí o umístění stavby "ECM Radio Plaza, dostavba objektu A2., přípojky sítí a komunikací". Toto rozhodnutí napadl Ateliér pro životní prostředí, občanské sdružení (tedy "stěžovatel" v řízení o ústavní stížnosti) odvoláním, které však vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11351/02-32 O-304/02 zamítl a rozhodnutí I. stupně potvrdil. Stěžovatel napadl naposled uvedené rozhodnutí vedlejšího účastníka včasnou správní žalobou u Vrchního soudu v Praze, odkud byla věc po 1. lednu 2003 předána k dokončení Nejvyššímu správnímu soudu.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud ve spojeném řízení zamítl 1) žalobu Sdružení - občanská iniciativa Pankráce, občanského sdružení, proti výše citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 12. 4. 2002 č. j. 1892/02-32 O-60/02, dále 2) žalobu Ateliéru pro životní prostředí, občanského sdružení (tedy "stěžovatele" v řízení o ústavní stížnosti) proti výše citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002 č. j. 11351/02-32 O-304/02, a konečně 3) žalobu Sdružení - občanská iniciativa Pankráce, občanského sdružení, směřující rovněž proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002.
V původním soudním řízení o správní žalobě proti rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 27. 6. 2002 stěžovatel i druhý žalobce namítali, že územní rozhodnutí o umístění stavby bylo stavebním úřadem vydáno, aniž si tento úřad opatřil rozhodnutí orgánu ochrany přírody a krajiny o nedotčení krajinného rázu ve smyslu §12 odst. 2 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen "zákon o ochraně přírody a krajiny"). Stěžovatel namítal, že souhrnné stanovisko odboru životního prostředí Magistrátu hl. m. Prahy z 18. 10. 2001 se otázkou zásahu do krajinného rázu nezabývalo, stejně tak i vyjádření odboru životního prostředí a územního rozvoje Úřadu Městské části Praha 4 z 15. 10. a 26. 11. 2001. Stavební úřad podle názoru stěžovatele pochybil, jestliže se spokojil s uvedenými vyjádřeními a nevyžádal si podkladové rozhodnutí o souhlasu nebo nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny.
V projednávané ústavní stížnosti navrhovatel zdůraznil, že rozhodování příslušného dotčeného orgánu ochrany přírody a krajiny o tom, zda může či nemůže zamýšleným zásahem dojít ke změně nebo snížení dochovaného krajinného rázu, musí být vydáno ve správním řízení. K posouzení zásahu ve smyslu §12 odst. 2 citovaného zákona nemůže dojít mimoprocesně, bez možnosti přezkoumání. S výjimkou případů zcela bagatelních je dle názoru stěžovatele nutné všechny (byť i jen potenciální) zásahy do krajinného rázu projednat a posoudit ve správním řízení. Teprve pokud takové ve správním řízení učiněné posouzení uvedené otázky vyzní kladně (tzn., že k zásahu může dojít), je v dalším řízení zamýšlený zásah předmětem zkoumání v tom smyslu, zda jde o zásah přijatelný či nepřijatelný, případně splněním jakých podmínek jej lze učinit odsouhlasitelným. Pokud vyzní posouzení uvedené otázky záporně (tzn., že k zásahu do kraj. rázu nemůže dojít), musí mít závěr o tom rovněž podobu přezkoumatelného a náležitě odůvodněného správního rozhodnutí.
Stěžovatel má za to, že výše uvedený postup vyplývá z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, publikovaného pod č. 499/2005 Sbírky rozhodnutí NSS. Dle názoru stěžovatele však ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 A 83/2002 právní názor vyjádřený v rozsudku rozšířeného senátu nerespektuje, případně závěry uvedeného rozhodnutí desinterpretuje. Dle stěžovatele vyjádřil Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku fakticky názor, že dotčený orgán ochrany přírody a krajiny "prostě mimo jakékoli řízení zjistí, zda by stavba mohla mít dopad do krajinného rázu - a pak se buď vůbec žádné řízení nevede (a zásah se vůbec neprojednává), a nebo se řízení vede (a projednává se, zda bude se zásahem vysloven souhlas či nikoli)". Tento výklad, z nějž dle stěžovatele napadené rozhodnutí vychází, považuje stěžovatel za neudržitelný. Stěžovatel rovněž polemizuje s tím, jak obecný soud v uvedeném rozhodnutí vykládá pojem "krajina" dle §3 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny a rovněž nesouhlasí s názorem tohoto soudu ohledně účelu citovaného zákona. Zdůrazňuje, že i urbanizovaná krajina má svůj ráz, do kterého je možno zasahovat, a který je možno změnit či snížit.
Stěžovatel je přesvědčen, že mu Nejvyšší správní soud v rozporu s ústavními garancemi neposkytl ochranu před nezákonným postupem správních orgánů. Tento soud se dle stěžovatele pouze neudržitelným způsobem pokusil obhájit fakt, že u mohutné administrativní budovy, na pohled exponované, není ve stanovisku dotčeného orgánu z hlediska zásahu do krajinného rázu potřebné nic uvádět. Stěžovatel má za to, že mu postupem správních orgánů, který Nejvyšší správní soud napadeným rozhodnutím aproboval, byla upřena možnost účastnit se projednání problematiky krajinného rázu a stavebního zásahu do tohoto rázu, což je význačnou součástí předmětu stěžovatelovy činnosti. Dále stěžovatel poukázal na dle jeho názoru neúměrnou délku řízení o správní žalobě, jež trvalo pět let. V mezidobí byla věc již dávno reálně vyřešena a přezkumná procedura ve správním soudnictví tak dle stěžovatele "vyzněla marným a balastním způsobem".
II.
Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vyjádření Ministerstva pro místní rozvoj jako vedlejšího účastníka řízení.
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření označil ústavní stížnost za neopodstatněnou, neboť stěžovatel dle názoru účastníka směšuje dvě odlišné otázky. Na rozdíl od rozhodnutí rozšířeného senátu, jež bylo publikováno pod č. 499/2005 Sbírky rozhodnutí NSS, jde v projednávané věci o to, zda se v případě umístění stavby do vysoce urbanizovaného prostředí vůbec uplatní pravomoc orgánu ochrany přírody a krajiny dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Vydání rozhodnutí ve správním řízení dle citovaného ustanovení je dle účastníka možné pouze tam, kde jde o umísťování stavby, která by vůbec (pojmově) mohla krajinný ráz snížit nebo změnit. Účastník má za to, že stěžovatel vykládá pojem "krajina" a "krajinný ráz" dle citovaného zákona nepřípustně extenzivně, ve zjevném rozporu s účelem zákona. V podrobnostech obecný soud dále odkázal na argumentaci uvedenou v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ministerstvo pro místní rozvoj jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření konstatovalo, že stěžovatel jako občanské sdružení zabývající se ochranou přírody nebyl nikterak zkrácen na svých právech účastníka v předmětném územním řízení, do nějž se včas přihlásil, uplatňoval v něm námitky a připomínky k navrhované stavbě a podával odvolání proti rozhodnutí v I. stupni. Stejně tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy ve smyslu článku 36 odst. 2 Listiny. Vedlejší účastník dále zrekapituloval postup Magistrátu hlavního města Prahy, odboru životního prostředí, jako příslušného dotčeného orgánu ve smyslu §126 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Vedlejší účastník má za to, že právní názor vyjádřený v ústavní stížností napadeném rozsudku není v rozporu s výše uvedeným rozhodnutím rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ale naopak závěry rozšířeného senátu rozvíjí a upřesňuje. Na podporu tohoto tvrzení vedlejší účastník z obou rozhodnutí dílčí pasáže obsáhle cituje. Ztotožňuje se s názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, že pravomoc dotčeného orgánu k vydání rozhodnutí dle §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny není dána vždy u jakékoli stavby, zejména ne tehdy, není-li stavba umísťována v krajině charakterizované krajinným rázem. Tyto pojmy je přitom třeba vykládat v souladu s úvodními ustanoveními citovaného zákona. Centrální část vysoce urbanizovaného prostředí dle názoru vedlejšího účastníka nelze bez přistoupení dalších okolností označit za krajinu ve smyslu citovaného zákona. Vedlejší účastník dále uvedl, že jistá délka soudního řízení sama o sobě nemůže založit nezákonnost výsledného rozhodnutí.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření účastníků stěžovateli k případné replice. Této možnosti však stěžovatel nevyužil.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí ve světle námitek stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.
Projednávaná ústavní stížnost je z valné části založena na nesouhlasu navrhovatele s výkladem některých pojmů uváděných v zákoně o ochraně přírody a krajiny, z nějž v napadeném rozhodnutí (a jiných obdobných rozhodnutích) vychází Nejvyšší správní soud. Odlišný, extenzivní, výklad úvodních ustanovení citovaného zákona, zejm. pojmů "krajina" a "krajinný ráz", který stěžovatel na rozdíl od obecného soudu uplatňuje, vede zároveň i k širšímu vymezení společenských vztahů, na něž tento zákon dopadá, což má opět význam pro stanovení působnosti a pravomoci orgánu veřejné správy při ochraně krajinného rázu ve smyslu §12 odst. 2 cit. zákona.
Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že jeho úkolem není podávat výklad norem podústavního práva, natož sjednocovat judikaturu obecných soudů. Určitý způsob interpretace právní normy může odůvodnit kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem jen tehdy, je-li takový výklad v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo jestliže zjevně a neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu soudní praxí respektovaných (interpretační libovůle). V projednávané věci tudíž Ústavní soud zkoumal, zda výklad právních norem podaný v napadeném rozhodnutí Nejvyšším správním soudem není takovýmto interpretačním excesem, způsobilým zasáhnout do základních práv účastníků původního řízení. S ohledem na zásady vyjádřené v článku 2 odst. 3 a článku 4 Ústavy (srov. i článek 2 odst. 2 Listiny, článek 79 odst. 1 Ústavy) a garance dle článku 38 odst. 2 Listiny, Ústavní soud zejména zkoumal, zda Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí fakticky neaproboval nepřijatelnou míru mimoprocesního uvážení správního orgánu, resp. arbitrární postup při posuzování dopadů plánovaných staveb do krajinného rázu. Pokud jde o záruky spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud zejména posuzoval, zda napadené rozhodnutí nemá překvapivý ráz, odporující požadavkům předvídatelnosti soudního rozhodování. Konkrétně bylo třeba posoudit, zda v daném případě nedošlo k porušení závazných pravidel pro změnu judikatury nejvyšší soudní instance (viz §17 a násl. soudního řádu správního a dále nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 613/06 a sp. zn. III. ÚS 117/07, oba dostupné v databázi rozhodnutí NALUS). Ústavní soud dospěl k závěru, že na všechny uvedené otázky je třeba odpovědět negativně.
Pro posouzení námitek stěžovatele je vhodné nejprve zrekapitulovat ustanovení právních norem, o jejichž výklad v projednávané věci jde. Podle §3 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně přírody a krajiny se krajinou rozumí "část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky". Podle §12 odst. 1 věty první téhož zákona se "krajinným rázem" rozumí zejména "přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti". Dle téhož ustanovení mohou být "zásahy do krajinného rázu, zejména umisťování a povolování staveb, prováděny pouze s ohledem na zachování významných krajinných prvků, zvláště chráněných území, kulturních dominant krajiny, harmonické měřítko a vztahy v krajině". Podle §12 odst. 2 věty první zákona o ochraně přírody a krajiny je "k umisťování a povolování staveb, jakož i jiných činností, které by mohly snížit nebo změnit krajinný ráz, nezbytný souhlas orgánu ochrany přírody". Pro úplnost je dále třeba odkázat na ust. §126 odst. 1 zák. č. 50/1976 (stavební zákon), platného v době rozhodování o umístění předmětné stavby, jež ukládalo stavebnímu úřadu rozhodovat jen v dohodě, popřípadě se souhlasem tzv. dotčených orgánů státní správy, dotýká-li se řízení podle stavebního zákona zájmů chráněných zvláštními předpisy.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je třeba posoudit, zda lze akceptovat výklad citovaných právních norem, obsažený v napadeném rozhodnutí a ve vyjádřeních účastníků řízení o ústavní stížnosti. Dle tohoto výkladu nelze v případech řady lokalit, o něž jde v řízení o umístění stavby, vůbec hovořit o "krajině", resp. "krajinném rázu", jež chrání zákon č. 114/1992 Sb. Zejména v případech umístění stavby na území již vysoce urbanizovaném, v centru velkoměsta, není vůbec dán "krajinný ráz" ve smyslu §12 odst. 1 věty první cit. zákona, již proto, že taková území nelze považovat za "krajinu" dle §§3 odst. 1 písm. k) cit. zákona. Vzhledem k tomu, že ve vysoce urbanizovaných oblastech nelze vůbec hovořit o "krajině" (a tedy ani o jejím "rázu"), není zde vůbec dána pravomoc orgánu ochrany přírody k vydání rozhodnutí dle §12 odst. 2 cit. zákona. Pouze v lokalitách, které pojmově mohou "krajinný ráz" vykazovat, lze postupovat způsobem, který vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 12. 10. 2004, č.j. 6 A 97/2001-39, publikovaném č. 499/2005 Sb. NSS, na něž se stěžovatel odvolává. Teprve v případech, kdy je "krajinný ráz" lokality jako objekt ochrany vůbec dán, lze uvažovat o zásahu do jeho estetické či přírodní hodnoty navrhovanou stavbou nebo činností a vést řízení o udělení souhlasu k takovému zásahu.
Jinak řečeno, jen jedná-li se vůbec o "krajinu" ve smyslu §3 odst. 1 písm. k) cit. zákona, je možné vést řízení a vydat rozhodnutí, jež má na mysli citované usnesení rozšířeného senátu. Toliko tehdy lze:
1) posoudit, zda navrhovaná stavba nebo činnost může do "rázu" krajiny zasáhnout
a vydat o tom rozhodnutí;
2) v případě, že toto rozhodnutí vyzní kladně (stavba nebo činnost do krajinného
rázu zasáhnout může), rozhodnout o tom, zda se ke stavbě nebo činnosti
způsobilé snížit či změnit krajinný ráz udělí či neudělí souhlas.
Smysl rozhodnutí č. 499/2005 Sbírky rozhodnutí NSS spočívá v tom, že správní řízení dle §12 odst. 2 cit. zákona je orgánem ochrany přírody vedeno nejen v případě sub 2), ale již ohledně posouzení výchozí otázky sub 1), o níž musí orgán ochrany přírody vydat přezkoumatelné správní rozhodnutí, z nějž pak vychází stavební úřad v řízení o umístění stavby. Co však citované usnesení nikterak neřeší, je samo posouzení pravomoci orgánu ochrany přírody k vydání obou rozhodnutí (sub 1/ a sub 2/), o něž jde právě v projednávané věci.
Uvedený přehled potvrzuje, že ústavní stížností napadené rozhodnutí skutečně nepředstavuje změnu judikatury Nejvyššího správního soudu, ale spíše její upřesnění, pokud jde o působnost a pravomoc orgánů ochrany přírody dle zákona č. 114/1992 Sb. Právní názor Nejvyššího správního soudu se odvíjí od vymezení účelu tohoto zákona a na něj navazujícího výkladu pojmu "krajina". Obecný soud zejména odkazuje na §1, podle nějž je účelem zákona "přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji". Dále odkazuje na vymezení "ochrany přírody a krajiny" dle §2 odst. 2 téhož zákona, jíž se rozumí v zákoně dále vymezená "péče státu a fyzických i právnických osob o volně žijící živočichy, planě rostoucí rostliny a jejich společenstva, o nerosty, horniny, paleontologické nálezy a geologické celky, péče o ekologické systémy a krajinné celky, jakož i péče o vzhled a přístupnost krajiny". Na tomto základě Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že pravomoc správního orgánu k rozhodnutí dle 12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. není vůbec dána v případech, kdy a priori chybí objekt ochrany tímto zákonem garantované. Chybí-li v těchto případech podkladové rozhodnutí ohledně zásahu do krajinného rázu, nelze to považovat za vadu územního řízení.
Pro úplnost je zde vhodné poukázat i na legislativní změnu, k níž v mezidobí došlo zákonem č. 186/2006 Sb. Podle §12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny v platném znění se krajinný ráz nadále neposuzuje v zastavěném území a v zastavěných plochách, pro něž bylo územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody.
Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený výklad zákona nelze považovat za výraz interpretační libovůle, zakládající porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Jde o právní názor, který je smysluplně odůvodněn s odkazem na znění a kontext právních norem, a který nevybočuje z mezí účelu nástrojů ochrany v rámci práva životního prostředí. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve své argumentaci pod ochranu "krajinného rázu" dle §12 odst. 1 a 2 zákona č. 114/1992 Sb. fakticky subsumuje v podstatě veškerou ochranu kvality životního prostředí a kvality života občanů v celé jeho šíři (včetně např. estetických kritérií atd.) před nešetrnými stavebními zásahy. Tato ochrana se však v územním řízení nevyčerpává aplikací citovaného ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny, nýbrž probíhá na základě celé řady předpisů dalších, ať již samotného stavebního zákona (v projednávané věci viz ještě §37 odst. 2 věta první zák. č. 50/1976 Sb.) či předpisů hygienických, o památkové péči atp., jejichž porušení stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá.
Porušení ústavních záruk nelze spatřovat ani ve skutečnosti, že dotčený orgán pro účely územního řízení nevydá zvláštní správní rozhodnutí, v němž by konstatoval, že jeho pravomoc ve smyslu §12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny není dána. Důsledky opačného výkladu by vedly k nadměrnému administrativnímu zatížení nejen dotčených orgánů ochrany přírody, ale i orgánů jim nadřízených, případně i obecných soudů, neboť proti uvedeným rozhodnutím by bylo možné brojit opravnými prostředky ve správním řízení a posléze se bránit i cestou správní žaloby a kasační stížnosti. Proti případnému arbitrárnímu postupu orgánu ochrany přírody se účastník může dostatečně účinně bránit prostředky dostupnými ve vlastním územním řízení, jak je ostatně z vývoje v projednávané věci patrno.
Z námitek uplatněných v ústavní stížnosti lze do určité míry přisvědčit pouze výtkám týkajícím se značné délky řízení o správní žalobě, již lze připsat na vrub změny procesních předpisů a předáním věci z vrchního na Nejvyšší správní soud. Ač je pět let trvající soudní řízení bezesporu třeba považovat za negativum, nejde ve světle relevantní judikatury Ústavního soudu o skutečnost, jež by sama o sobě mohla vést ke kasaci napadeného rozhodnutí (viz rozhodnutí Ústavního soudu vě věci sp. zn. III. ÚS 355/95, příp. sp. zn. IV. ÚS 628/03, dostupná v databázi NALUS). Ústavní soud musí navíc odkázat na svou rozhodovací praxi po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (od 27. 4. 2006), kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb. Uvedeným zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). V uplatnění tohoto nároku z uvedené úpravy vyplývajícího je třeba spatřovat poslední prostředek k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož nevyčerpání činí ústavní stížnost nepřípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/06).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal tvrzená porušení základních práv stěžovatele, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu