ECLI:CZ:US:2010:3.US.1822.10.1
sp. zn. III. ÚS 1822/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti stěžovatele GEKO real., s. r. o. se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/1, zastoupeného Mgr. Gabrielou Hamákovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Baťkovo náměstí 625/552, proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 4144/2007 ze dne 31. 3. 2010, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 21 Co 168/2006 ze dne 28. 7. 2006 a Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 18 E 38/2006 ze dne 1. 3. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") samostatně a ve spojení s čl. 13 Úmluvy] a práva na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě) v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o výkon rozsudku nalézacího soudu, jímž bylo k žalobě Ing. M. N., J. S. a A. P. proti žalovanému M. S. zrušeno podle §142 odst. 1 občanského zákona podílové spoluvlastnictví jmenovaných k označeným nemovitostem a provedeno jeho vypořádání nařízením jejich prodeje a rozdělením výtěžku podle podílů. Usnesením soudu I. stupně shora označeným byl podle §348 odst. 1 o. s. ř. nařízen výkon uvedeného rozsudku k návrhu oprávněného Ing. N. prodejem předmětných nemovitostí a rozdělením jeho výtěžku mezi spoluvlastníky tak, že oprávněnému měla připadnout jedna čtvrtina a 3/4 povinnému stěžovateli, který po vydání exekučního titulu koupil tři ideální čtvrtiny předmětných nemovitostí od zbylých tří účastníků nalézacího řízení, přitom soud I. stupně aplikoval ustanovení §256 o. s. ř. Odvolací soud napadeným usnesením rozhodnutí soudu I. stupně - ve správném znění záhlaví, pokud jde o označení účastníka Geko real, s. r. o., který je v postavení povinného, nikoli oprávněného - jako věcně správné potvrdil s odůvodněním, že oprávněný výpisem z katastru nemovitostí prokázal přechod spoluvlastnických podílů z žalobkyň a žalovaného jako prodávajících na povinného stěžovatele po vydání exekučního titulu před zahájením vykonávacího řízení s tím, že stěžovatel koupí tří čtvrtin nemovitostí vstoupil do práv a povinností původních spoluvlastníků, tedy do stavu, kdy podílové spoluvlastnictví k nemovitostem je zrušeno a kdy je nařízen jejich prodej.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele, který jeho přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., s podrobným zdůvodněním jako nepřípustné odmítl po té, co dospěl z jím rozvedených důvodů k názoru, že závěry soudů obou stupňů o tom, že podmínky požadované ustanovením §256 odst. 1 o. s. ř. byly způsobem předepsaným v jeho druhém odstavci - výpisem z katastru nemovitostí - splněny, jsou v souladu se standardní judikaturou a když dále nepřisvědčil stěžovateli ani v jeho námitkách týkajících se vad řízení.
Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel obdobně jako v dovolání oponuje obecnými soudy přijatým právním závěrům o splnění podmínek ustanovení §256 o. s. ř. zpochybňováním jejich názoru o procesním nástupnictví stěžovatele, neboť toto, jak dále blíže zdůvodňuje, nelze ztotožňovat s hmotněprávním nástupnictvím, které v takovém případě jako je tento musí být prokázáno. Podle jeho názoru do zrušeného spoluvlastnictví nelze vstoupit a on tedy koupí podílů na nemovitostech nepřevzal ani žádná práva a povinnosti ze zrušeného podílového spoluvlastnictví a nevstoupil do práv a povinností z vykonávaného rozsudku, je přesvědčen o tom, že v důsledku prodeje spoluvlastnických podílů zaniklo zrušené spoluvlastnictví původních spoluvlastníků a konstituoval se nový spoluvlastnický vztah mezi ním a Ing. N., vykonávaný rozsudek pozbyl významu a závěr obecných soudů, že by se měl koupí stát univerzálním sukcesorem, nebo že by měla kupní smlouva znamenat singulární sukcesi s důsledkem, že stěžovatel převezme práva a povinnosti ze zrušeného spoluvlastnictví, je podle něj v rozporu s hmotným právem. Rozhodnutím obecných soudů také vytýká nedostatečné zdůvodnění, nereagující na jeho námitky, a dále tvrdí vady řízení, spočívající v nesprávném postupu odvolacího soudu, který potvrzoval rozhodnutí "v tom správném znění", ačkoliv označení účastníků může být měněno jen opravným usnesením ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř., a dále v nesprávném užití ustanovení §43 o. s. ř. a překročení poučovací povinnosti soudu. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů navrhl zrušení napadených rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do základních práv stěžovatele napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v potřebném rozsahu a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložily důvody, které je vedly k závěru o splnění podmínek ustanovení §256 o. s. ř. v posuzované věci. Zejména dovolací soud ve svém odůvodnění podrobně s odkazem na shodné, byť i jen částečně, závěry teorie i soudní praxe dovodil, že převodem podílů některými ze spoluvlastníků se nabyvatel těchto podílů stává nositelem jejich práv a povinností, a to i ve vztahu k původnímu ("zbylému") spoluvlastníkovi. Došlo-li k převodu podílů po vydání exekučního titulu, jímž bylo spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 občanského zákona zrušeno, vztahuje se vykonávaný rozsudek na nabyvatele převedených spoluvlastnických podílů, přitom zde dovolací soud, jak sám zdůraznil, záměrně neužil dikce "přecházejí práva a povinnosti", jelikož takový rozsudek je, protože neukládá povinnosti, rozhodnutím sui generis. Jmenovaný soud reagoval tak v podstatě na námitky stěžovatele obsažené i v ústavní stížnosti. Reagoval rovněž na námitky tvrdící vady řízení, když uvedl, že potvrzení rozhodnutí odvolacím soudem "v tom správném znění" není vadou, jež by mohla mít za následek věcnou nesprávnost napadeného rozhodnutí, tím méně, jak dodává Ústavní soud, pak může vykazovat protiústavnost. Stejně tak ve způsobu, jakým se dovolací soud vypořádal s další námitkou, týkající se nesprávného postupu soudu I. stupně podle §43 o. s. ř., protiústavnost shledána nebyla. Na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu tak lze zcela odkázat a uzavřít, že porušení základních práv stěžovatele v daném případě shledáno nebylo, a proto byla jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu