ECLI:CZ:US:2010:3.US.1851.10.1
sp. zn. III. ÚS 1851/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. N., zastoupeného Mgr. Davidem Strupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010, č.j. 5 Cmo 53/2010-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, neboť jím podle jeho názoru mělo dojít k porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 a čl. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a jim korespondujících čl. I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práva a základních svobod a čl. 6 odst. 1 této "Úmluvy".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2009, č. j. 3 Cm 50/2006-50, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti vedlejšímu účastníkovi (žalovanému Středisku cenných papírů, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 1, Rybná 14) uložení povinnosti zaplatit mu 64 200 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení poplatků za vedení účtů majitele cenných papírů, jež žalovanému do konce roku 2005 zaplatil. Soud prvního stupně uzavřel, že vyhovět žalobě "v plném rozsahu" nebylo možné proto, že stěžovateli poskytovaná služba je ze zákona úplatná (§56 odst. 7 a 8 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, v rozhodném znění, dále jen "zákona o cenných papírech"), a částečnému úspěchu žaloby bránila již okolnost, že stěžovatel nepředložil doklady potřebné pro zpracování posudku, na jehož základě by mohla být stanovena cena poskytnutých služeb jakožto cena obecná.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil, sdíleje jeho skutková zjištění jakož i právní závěry (§219 o. s. ř.); stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 11 292 Kč.
Odvolací soud především konstatoval zřejmý deficit rozhodné právní úpravy (§58 zákona o cenných papírech) v okolnosti, že "na jedné straně zakládá přímo zákonem právní vztah bez smlouvy", ale na druhé straně cenu za činnosti, jež jako povinnost žalovaného z tohoto právního vztahu vyplývají, ponechává na smlouvě, "pro kterou však majitelé účtů nemají ani ten nejmenší motiv", a tím i v tom, že "neřeší práva žalovaného na úplatu za jeho služby, které ze zákona je povinen poskytovat, v případě, kdy konzumenti těchto služeb dohodu odmítají nebo jsou dokonce zcela pasivní". Obdobou názorů, uplatněných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, dospěl odvolací soud k závěru, že pak "nezbývá, aby tuto cenu určil soud svým rozhodnutím", přičemž akceptovatelné stanovení "poplatků" (vedlejším účastníkem v ceníku obsaženém v jeho Provozním řádu) podle jeho názoru vystihuje z ustanovení §56 odst. 8 zákona o cenných papírech vyplývající úplatnost dotčené služby, jakož i její poměření pojmem "ceny" (§58 odst. 8 téhož zákona) s obvyklými obsahovými implikacemi, a rovněž nekoliduje s rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 12. 3. 2002, č.j. S 1/02-687/02-VOI, pakliže tamní kritika se netýká ani zpoplatňování služby ani jeho výše, nýbrž pouze toho, že vedlejším účastníkem nebylo postupováno "ve vztahu ke všem klientům stejně". Stěžovatele odvolací soud upozornil, že "paušálně odmítá žalovanému cokoliv platit", ačkoli z dikce zákona vyplývá, že "otázkou je jen výše (úplaty), nikoli základ", a podrobně odůvodnil, proč vedlejším účastníkem zvolená nominální hodnota evidovaných cenných papírů představuje vhodné východisko určení ceny služby; současně vysvětlil, proč není výstižné stěžovatelem prosazované přirovnání k vedení listů vlastnictví katastrálními úřady nebo vkladových účtů bankami (vedlejší účastník zaknihované cenné papíry, tj. "majetek existující výlučně přímo a jedině v uvedené knize", v podstatě "opatruje" a nese odpovídající rizika, resp. zajišťuje funkci obdobnou úschově listinných cenných papírů). Odvolací soud konečně připomenul dobrovolný charakter vlastnictví cenných papírů, a nemožnost výběru "poskytovatele" předmětné služby akcionářem vysvětlil praktickými obtížemi převodů zaknihovaných cenných papírů mezi případnými vícero evidencemi.
V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že se nevymezuje proti "poplatkům za vedení účtu" obecně, nýbrž namítá jejich uložení "ústavně nesouladným způsobem", a odtud dovozuje právo "takové situace využít a žádat vrácení celé zaplacené částky". Podle stěžovatele je vedlejší účastník "subjektem veřejné moci", kterému náleží "vrchnostenská oprávnění", a tedy musí být jím ukládané povinnosti v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva předvídatelné (rozsudky ze dne 28. 6. 1993 ve věci Colman v. Spojené království, stížnost č. 16632/90, ze dne 23. 9. 1998 ve věci McLeod v. Spojené království, stížnost č. 24755/94, a ze dne 11. 1. 2000 ve věci News Verlags GmbH&Co. KG v. Rakousko, stížnost č. 31457/96, a rozhodnutí ze dne 17. 5. 2001 ve věci Stefanov v. Bulharsko, stížnost č. 42022/98). Tomuto požadavku, míní stěžovatel, ustanovení §56 odst. 8 zákona o cenných papírech neodpovídá a důsledky "musí jít k tíži veřejné moci", a to tím spíše, že "zde není nutnost", aby činnost vedlejšího účastníka "byla zisková či jeho náklady byly pokryty". Samotnou "konstrukci úplaty" stěžovatel označuje za "diskriminační", "neospravedlnitelnou" a "disproporčně zasahující do práva na ochranu vlastnictví", neboť vedení cenných papírů není do stanoveného limitu zpoplatněno a "výše nominální hodnoty cenného papíru" výstižnější kritérium než tržní ceny, "byť zkreslené", nepředstavuje, jelikož postrádá vztah k výši případné škody, za kterou vedlejší účastník odpovídá. Stěžovatel rovněž pokládá za rozporné se "zásadami spravedlnosti", aby nesl důkazní břemeno ohledně "vývoje objemu cenných papírů na jeho účtu", neboť je v procesní pozici žalobce jen proto, že "z obavy před vrchnostenským zásahem do svých vlastnických práv (zatížení cenných papírů zástavním právem) byl nucen hradit i platby, s nimiž nesouhlasí". Konečně stěžovatel namítl, že "náklady" vynaložené vedlejším účastníkem coby "subjektem veřejné moci" na "zastoupení advokátem" neměly být obecnými soudy považovány "za účelně vynaložené".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Předně je potřebné konstatovat, že namítá-li stěžovatel porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 a čl. 4 Listiny, pak směřuje (podle obsahu ústavní stížnosti) primárně proti rozhodné normativní úpravě, a nikoli proti rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli právě je ústavní stížností napadá; ostatně, i kdyby tyto ústavněprávní námitky byly s tímto rozhodnutím spojovatelné, není z pohledu ústavněprávního přezkumu nikterak zřejmé, jak se práv garantovaných označenými články Listiny mohlo v osobě stěžovatele věcně dotknout. Argumentační konstrukce ústavní stížnosti spolu s jejím petitorním vymezením neumožňuje přezkum jiný, než z hledisek standardních principů tzv. spravedlivého procesu, dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), jehož se stěžovatel ostatně dovolává rovněž; o porušení práv dle čl. 11 Listiny, resp. čl. I. Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, pak může jít až coby důsledek efektivního uplatnění jemu odpovídající námitky.
Článkem 36 odst. 1 Listiny (resp. obdobného čl. 6 Úmluvy) je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo stěžovateli upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek (odvolání), který využil, a odvolací soud se jím zabýval věcně a s námitkami, které v něm stěžovatel uplatnil, se podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní úvahy, jež byly obecnými soudy (zejména odvolacím) v dané věci uplatněny za protiústavní (v právě uvedeném smyslu) mít evidentně nelze.
Není dovoditelný ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absence jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného hmotného práva. Odůvodnění odvolacího soudu je - nadto - evidentně "podústavně" výstižné, a oproti vznesené argumentaci stěžovatele reflektuje to, co bylo předmětem obchodněprávního sporu; k jeho ratio decidendi není co dodat, resp. postačí na ně jen odkázat, což se týká i těch námitek, které stěžovatel vznesl znovu v ústavní stížnosti.
Není-li zpochybnitelná úplatnost dotčené "činnosti" vedlejšího účastníka, pak vskutku, jak míní odvolací soud, nemůže jít již o nic jiného, než o výši příslušné ceny, a již proto není obhajitelný nárok na vrácení stěžovatelem poskytnutých plnění ve výši plné. Není totiž přesvědčivého argumentu proti výkladovému východisku, jež spočívá v důrazu na to, že vztah mezi stěžovatelem (majitelem účtů) a vedlejším účastníkem se řídí podle §58 odst. 5 zákona o cenných papírech tímto zákonem a obchodním zákoníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2000, sp. zn. 32 Cdo 1789/99), v důsledku čehož nelze žalovanou částku (odvíjející se ze soukromoprávního základu) přiznat bez finančního ocenění majetkového prospěchu, který stěžovateli vznikl využíváním služeb vedlejším účastníkem poskytovaných, resp. bez jeho srovnání s částkami stěžovatelem zaplacenými. Pakliže stěžovatel existenci kladného rozdílu mezi cenou zaplacenou a (obecnou) hodnotou poskytnutého plnění, jíž se dovolával, neprokázal (resp. doložit vědomě odmítl), pouhá kritika mechanismu stanovení úhrady vedlejším účastníkem zůstává logicky bezpředmětná.
Stěžovatel současně pomíjí, že odvolací soud uplatněním metody dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 svěřil určení ceny rozhodnutí soudu, nikoli vedlejšímu účastníku, byť se v konkrétním případě identifikoval s cenou jím stanovenou, neshledávaje relevantní důvody k oponentuře, jestliže měl zmíněným nálezem formulovaná hlediska jejího stanovení za - v celkovém vyznění - zásadně respektovaná. Stěžovatelův poukaz na "obavy před vrchnostenským zásahem" vedlejšího účastníka již tím nemohou představovat ústavněprávně relevantní argument proti východisku, že v občanském soudním řízení, které je založeno na procesní aktivitě účastníků, se uplatňuje projednací zásada, podle které mají účastníci ohledně skutečností, ze kterých vyvozují pro sebe příznivé právní následky, břemeno tvrzení a důkazní povinnost.
Stěžovatelova kritika je tudíž v podstatném rozsahu k předmětu sporu, metodě jeho posouzení a dosaženého výsledku očividně mimosměrná.
Co do výhrady proti nákladovému výroku odvolacího soudu postačí uvést, že stěžovatelova procesní situace není připodobitelná k jakékoli výjimce z pravidla, že je-li účastník řízení oprávněn se nechat zastupovat advokátem, zůstává opodstatněným, že mu nelze odepřít ani odpovídající náhradu tím vzniklých nákladů, pakliže podle procesních předpisů má na ni právo (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3315/09).
Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, zde práva na spravedlivý proces.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a Ústavní soud tudíž posoudil jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu