ECLI:CZ:US:2010:3.US.1883.10.1
sp. zn. III. ÚS 1883/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Matco, s. r. o. se sídlem Opatovická 4, Praha 1, IČ: 26425033, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Brno, Kotlářská 51a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. dubna 2010 č. j. 52 C 638/2009-56, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 6. 2010, napadá výše označený pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, právo na předvídatelnost rozhodnutí, princip právní jistoty a nepřímo též i právo vlastnit majetek (ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" a čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR).
V ústavní stížnosti stěžovatelka rozebírá důvody, jež ji vedly k podání žaloby, kterou se proti žalovanému M. B. domáhala zaplacení částky 8 772,- Kč s 30% úrokem z prodlení a zdůrazňuje, že považuje rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 za neústavní, neboť prý představuje "extrémní vybočení ze standardních procesních zásad".
S odkazem na právní závěry uvedené v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 stěžovatelka zpochybňuje postup výše označeného soudu v projednávané věci a poznamenává, že obecné soudy se právními závěry Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech neřídí, neboť dosud podala tisíce obdobných žalob, které upravovala podle požadavků jednotlivých soudů, přičemž ty v podstatě neměly k úplnosti či srozumitelnosti těchto žalobních návrhů žádné výhrady.
Na základě výzvy označeného soudu údajně stěžovatelka doplnila a upravila podanou žalobu tak, aby odpovídala požadavkům soudu, přičemž část žalobních tvrzení v souladu s právní teorií a praxí nahradila výslovným odkazem na obsah přiložených listin.
Obvodní soud pro Prahu 9 po doplnění žaloby sice nařídil ústní jednání ve věci, na jednání však byla stěžovatelka soudem opětovně poučena o nedostatcích žaloby ve smyslu již dříve zaslané výzvy, přičemž právní zástupkyni stěžovatelky byla poskytnuta pouze dvouhodinová lhůta k odstranění vad žalobního návrhu. Poté, aniž by provedl jakékoliv dokazování, soud žalobu zamítl. Tento postup soudu považuje stěžovatelka za "překvapivý, resp. nestandardní", porušující její procesní práva účastníka řízení.
II.
Z připojeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému M. B. zaplatit stěžovatelce 8 772,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že nárokovaná částka je dluh, který vznikl na blíže nespecifikovaném běžném účtu vedeném právním předchůdcem stěžovatelky na základě smlouvy. K přečerpání povoleného debetu došlo v září 2005, přičemž soud zdůraznil, že žalovaná částka se skládá z pěti právních nároků a stěžovatelka jen u jednoho z nich, a to u poplatků podle Sazebníku, uvedla jejich výši, dobu jejich vzniku i důvod uplatnění.
Jak dále vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soudu byl na základě výzev stěžovatelkou předložen namísto vylíčení požadovaných skutkových okolností vzniku žalované pohledávky jen "svazek příloh - historické výpisy z běžného účtu", přičemž soud zdůraznil, že stěžovatelka zjevně spoléhala na to, že si potřebné skutkové okolnosti projednávané věci zjistí soud sám vlastním úsilím.
Protože ani po poučení soudu podle ustanovení §118a odst. 1, odst. 3 o. s. ř. a v poskytnuté lhůtě (§118b odst. 2 o. s. ř.) právní zástupkyně stěžovatelky nebyla schopna podle vlastního vyjádření požadované okolnosti z navržených důkazů zjistit a ozřejmit, požádala proto o poskytnutí další lhůty k vyžádání dodatečných podkladů od právního předchůdce žalobkyně. Soud, aniž vyhověl této žádosti, žalobu zamítl.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost napadeného rozsudku, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Z tohoto důvodu není samo o sobě významné, je-li v ústavní stížnosti namítána věcná nesprávnost rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hledisek dodržení ústavněprávních principů, což znamená, že Ústavní soud zkoumá, zda v řízení, resp. v rozhodnutí v něm vydaném nebyly porušeny ústavně chráněná práva nebo svobody.
Podmínkou úspěšnosti přezkumu ze strany Ústavního soudu přitom je, aby stěžovatelka tvrdila existenci ústavněprávní újmy, která nastala rozhodnutím obecného soudu v její právní sféře. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, specifický přístup přitom Ústavní soud zaujímá ve vztahu k újmám, které jsou tvrzeny v případě věcí tzv. bagatelních, jako je tomu v právě projednávané věci, v níž jde o částku 8 772,- Kč s příslušenstvím.
V těchto věcech Ústavní soud obecně postupuje nanejvýš zdrženlivě, a ve vztahu k nim konstantně uvádí, že úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, která obsahově vychází z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny), muselo dojít k výraznému porušení ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatele.
Opodstatněnost ústavní stížnosti tedy předpokládá extrémní vybočení rozhodujících soudů ze standardů, které jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení zásadní (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, III. ÚS 1285/09 a sp. zn. III. ÚS 3021/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi dal zřetelně najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. v případě žalob dříve nepřevyšujících částku 2 000,- Kč (ustanovení §202 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, po účinnosti zákona č. 7/2009, kterým se změnil o. s. ř., pak částku 10 000,- Kč) nejde o případy porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 2662/09). Protože tedy nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu).
I když stěžovatelka opírá své tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces rovněž o porušení principu právního státu, je zřejmé, že zamítnutí žaloby na uložení povinnosti zaplatit stěžovatelce částku 8 772,- Kč s příslušenstvím představuje zásah do hmotného práva stěžovatelky tak nízké intenzity, že mu nelze poskytnout ústavněprávní ochranu. V případech tzv. bagatelních částek je zřejmé, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytnout ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a v těch věcech či řízeních, v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky, napadající rozsudek vydaný v bagatelní věci. Ústavní soud se proto zásadně nezabývá případy, v nichž se jedná o bagatelní částky, zejména z toho důvodu, že by taková řízení vytěžovala kapacity Ústavního soudu na úkor těch řízení, v nichž k porušení základních práv a svobod skutečně v závažném rozsahu došlo či mohlo dojít.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu