ECLI:CZ:US:2010:3.US.1965.10.1
sp. zn. III. ÚS 1965/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Kateřinou Galbovou, advokátkou v Praze 13, Jeremiášova 1422/7b, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2008 č. j. 34 C 248/2007-33, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 8. 2008 č. j. 1 Co 160/2008-42 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 4. 2010 č. j. 30 Cdo 360/2010-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 7. 2010, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 20. 9. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na rovné zacházení, čímž mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 1 věty první, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že stěžovateli coby žalobci v řízení na ochranu osobnosti s návrhem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 50 milionů Kč, vedeném proti Stanici O, a. s., se nepřiznává osvobození od soudních poplatků (výrok I), že se zamítá návrh, aby soud stěžovateli ustanovil zástupce - advokáta (výrok II), že se žaloba odmítá (výrok III) a také že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel odvoláním, načež Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně ve výroku III a IV potvrdil, ve výroku I a II je zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil a dále žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Toto usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, avšak Nejvyšší soud dovolací řízení výše označeným usnesením zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu byl odepřen přístup ke spravedlnosti, neboť se obecné soudy jeho žalobou z věcného hlediska nezabývaly, a řešily pouze procesní stránku věci, tj. pouze splnění formálních procesních požadavků na danou žalobu. Soud prvního stupně jej sice poučil o nedostatcích jeho podání a uložil mu je odstranit, avšak tím, že nevyhověl jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů, mu zároveň znemožnil nedostatky podání odstranit, přičemž on sám jako osoba bez právního vzdělání toho pro složitost věci nebyl schopen. S ohledem na své majetkové a sociální poměry nebyl a není schopen si ani z vlastních prostředků hradit odbornou právní pomoc. Pokud by mu zmíněný soud vyhověl, jde-li o osvobození od soudních poplatků, a zároveň mu ustanovil zástupce, mohl jeho prostřednictvím odstranit soudem vytýkané vady žaloby, které pak byly důvodem jejího odmítnutí. Odvolací soud pak měl prakticky vyjít ze závěrů Městského soudu v Praze, když rozhodl o zastavení řízení. Stěžovateli za této situace - dle jeho slov - nezbylo, než podat dovolání, a pokud tak učinil nikoliv prostřednictvím právního zástupce, stalo se tak z důvodu, že mu předtím bylo znemožněno hájit své zájmy a práva prostřednictvím takového zástupce.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas s tím, že jeho žaloba byla odmítnuta, resp. že dovolací řízení bylo zastaveno. Přitom však skutečnost, že přes výzvu soudu prvního stupně vady svého podání, kterým se zahajuje řízení, ve stanovené lhůtě neodstranil, a tedy že byly splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro jeho odmítnutí, nijak nezpochybňuje, stejně tak nezpochybňuje, že přes výzvu dovolacího soudu neodstranil nedostatek podmínky řízení, a tudíž že zde existoval zákonný důvod pro zastavení dovolacího řízení ve smyslu §104 odst. 2 o. s. ř. Svůj postup stěžovatel sice "omlouvá" tím, že mu přes jeho žádost nebyl soudem prvního stupně ustanoven zástupce (z řad advokátů), ovšem danou otázkou se zmíněný soud zabýval a své záporné stanovisko k žádostem stěžovatele zdůvodnil, přičemž v tomto směru stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší.
Odvolací soud věc sice řešil "procesně" jiným způsobem, když vycházel z toho, že vzhledem k vadám předmětné žaloby nebylo možno rozhodovat ani o návrzích s ní spojených, avšak ani pokud jde o odvolacím soudem zvolený (procesní) postup, stěžovatel ničeho nenamítá. V této souvislosti lze podotknout, že sice může být sporné, zda stěžovatel skutečně mohl (a měl) žalobu sám (tj. bez právního zastoupení) doplnit, nicméně tato otázka podstatná není, neboť v namítané skutečnosti, že stěžovateli nebyl ustanoven právní zástupce, Ústavní soud nic protiústavního neshledal. I ze stěžovatelova vadného podání (žaloby) je totiž možno si udělat dostatečný obrázek, o co stěžovateli šlo, přičemž je evidentní, že zde zcela absentují atributy smysluplného uplatňování práva.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu