ECLI:CZ:US:2010:3.US.1979.10.1
sp. zn. III. ÚS 1979/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem Havlíčkův Brod, Žižkova 280, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - opatřením Městského soudu v Praze a Policie České republiky k zadržení a dodání stěžovatele do výkonu trestu, proti příkazu Městského soudu v Praze k dodání do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a proti blíže nespecifikovanému evropskému a mezinárodnímu zatýkacímu rozkazu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 30. 6. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení "zatýkacího rozkazu" či příkazu Městského soudu v Praze k dodání jeho osoby jako odsouzeného do výkonu trestu ze dne 21. 4. 2004 a "na něho navazujícího" evropského a mezinárodního zatýkacího rozkazu, které však již ani datem, ani číslem jednacím (spisovou značkou) nespecifikoval; kromě toho se domáhal, aby Ústavní soud zakázal Městskému soudu v Praze a Policii České republiky činit opatření k jeho zadržení a dodání do výkonu trestu, případně aby Ústavní soud uložil Městskému soudu v Praze zrušit výše uvedená rozhodnutí. Současně stěžovatel požádal Ústavní soud o přednostní vyřízení s tím, že se věc "přímo týká tisíců postižených".
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005 sp. zn. 3 To 92/2004 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a že tento trest dosud nevykonal. Rok předtím, resp. dne 21. 4. 2004, měl Městský soud v Praze po něm vyhlásit celostátní a později i mezinárodní pátrání. Dále stěžovatel tvrdí, že splňuje podmínku ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), protože i když k zásahu do základních práv nedošlo, měl by výkon soudního rozhodnutí nezvratně za následek porušení čl. 3 Úmluvy (pozn.: míněna zřejmě Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod; dále jen "Úmluva"). Přitom se dovolává rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Soering proti Spojenému království ze dne 7. 7. 1989 č. 161. Jde-li o podmínky plynoucí z ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, stěžovatel uvádí, že žádný procesní prostředek, který by mu poskytoval ochranu, neexistuje, přičemž se jedná o trvající zásah, který se prostřednictvím vydaného příkazu k dodání do výkonu trestu "stupňuje". "[P]očátek běhu lhůt se tak soustavně posouvá", a proto zákonem stanovené lhůty stěžovatel považuje za dodržené. V ústavní stížnosti stěžovatel dále tvrdí, že ve výkonu trestu dochází k nelidskému a nedůstojnému zacházení s vězni, přičemž se nejedná o dočasné problémy a není ani naděje, že by se situace zlepšila. V této souvislosti poukazuje na zprávu Vězeňské služby ze dne 1. 7. 2009 a 10. 5. 2010, Souhrnnou zprávu Ombudsmana za rok 2009, zprávu Českého helsinského výboru z roku 2009, apod. Postup uvedených orgánů, směrující k jeho dodání do výkonu trestu, má stěžovatele vystavovat zacházení, které je dle čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy zakázáno a které jej ohrožuje na zdraví a životě. Závěrem stěžovatel uvádí, že případné obavy z následků navrhovaného rozhodnutí nemohou vést Ústavní soud k udržování protizákonného stavu. Pokud Ústavní soud uznává, že ve výkonu trestu v jiných zemích jsou porušována uvedená práva, je o to důležitější, aby tato práva chránil ve vlastní zemi.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu). V prvé řadě je třeba upozornit, že stěžovatel neuvedl zrušení jakých konkrétních rozhodnutí orgánů veřejné moci - s výjimkou výše zmíněného příkazu Městského soudu v Praze, které je alespoň specifikováno datem 21. 4. 2004 - navrhuje. Jde-li pak o tu část ústavní stížnosti, kde se stěžovatel domáhá zrušení zmíněného příkazu, vzhledem k datu jeho vydání je dále otázkou včasnost jejího podání. Ústavní soud však nepokládal za nutné tuto skutečnost zkoumat, případně stěžovatele vyzývat k odstranění uvedených vad, protože to shledal zcela nadbytečným. Stěžovatel totiž svou ústavní stížností nenapadá jen výše zmíněná rozhodnutí, ale - jakožto jiný zásah orgánu veřejné moci - v podstatě celý proces směřující k vykonání trestu uloženému stěžovateli shora uvedeným rozsudkem s tím, že tento proces nadále trvá, přičemž se domáhá jeho "zastavení". Eventuální odmítnutí ústavní stížnosti ve zmíněných částech z formálních důvodů by nevedlo k ukončení věci a nezbavilo povinnosti řešit - s ohledem na zbývající návrhy - to, co je podstatou ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu přistoupil Ústavní soud k posouzení ústavní stížnosti jako celku, a to v prvé řadě z hlediska, zda se nejedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že by jakýkoliv z procesních úkonů, který učinily orgány činné v trestním řízení, či jejich faktická činnost měly být samy o sobě v nějakém ohledu protiprávní, resp. v rozporu s určitým jeho ústavně zaručeným základním právem či svobodou. Stejně tak jím není v ústavní stížnosti tvrzeno, že by protiústavní měl být jejich primární důsledek, tj. stěžovatelovo zadržení za účelem realizace výkonu trestu. Souzená ústavní stížnost je založena na hypotéze, že k porušování práv či svobod stěžovatele bude docházet až samotným výkonem trestu, tedy přesně nějakým, dosud blíže neurčeným jednáním nebo nečinností příslušného orgánu veřejné moci v rámci tohoto výkonu. Mezi napadenými zásahy orgánů veřejné moci a stěžovatelem tvrzeným porušením jeho ústavně zaručených základních práv či svobod tak v daném případě není přímá souvislost. Na doplnění však nutno uvést, že byť současný stav vězeňství jistě nelze označit za "ideální", není možné na straně druhé ani tvrdit, že konkrétně stěžovatel z nějakého důvodu bude podroben nelidskému a nedůstojnému zacházení nebo že se tak stane - vzhledem k obecně panující situaci v českých věznicích - nepochybně nebo s velikou pravděpodobností. Ostatně ani v žádné civilizované zemi nelze zcela vyloučit, že k takovému zacházení dojde. Podstatné v tomto ohledu je, zda odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud bude vystaven krutému, nedůstojnému či nelidskému zacházení nebo pokud toto bude bezprostředně hrozit, má k dispozici efektivní právní prostředky, jejichž prostřednictvím se může domoci ochrany svých práv. Tomu tak je i u stěžovatele, který v případě, že skutečně nastoupí výkon trestu, bude jistě moci chránit svá práva, a to mj. cestou ústavní stížnosti. Nyní posuzovaná ústavní stížnosti tedy byla podána zjevně předčasně.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu