ECLI:CZ:US:2010:3.US.200.10.1
sp. zn. III. ÚS 200/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vlasty Formánkové a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. V., zastoupené JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem v Brně, Údolní 33, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 15 Co 105/2008, rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007 č. j. 49 C 197/2005-194 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009 č. j. 49 C 197/2005-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 22. 1. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky došlo k porušení jejích práv zakotvených v čl. 3, čl. 26 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Brně sp. zn. 49 C 197/2005, ze kterého zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelka podala proti příspěvkové organizaci Muzeum města Brna žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 10. 3. 2005 a okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 23. 4. 2005 [§46 odst. 1 písm. f) a §53 odst. 1 písm. b) zákona č. 65/1965 Sb.]. Po provedeném dokazování rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 9. 2007 č. j. 49 C 197/2005-194 tak, že výrokem I žalobu stěžovatelky zamítl, výrokem II rozhodl o tom, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 6.500 Kč a výrokem III rozhodl, že se výrok II opravuje ohledně výše částky nákladů řízení tak, že jde o částku 11.425 Kč. Stěžovatelka podala odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 15 Co 105/2008 po doplnění dokazování výrokem I potvrdil výrok I rozsudku městského soudu a výrokem II zrušil výroky II a III rozsudku městského soudu. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, že stěžovatelka se dopustila opakovaně porušení pracovní kázně, proto jí byla oprávněně dána výpověď žalovaným, následně byla stěžovatelka v souladu s právními předpisy převedena na jinou práci do doby skončení pracovního poměru, toho však nedbala (hrubé porušení pracovní kázně), proto s ní žalovaný v souladu s právními předpisy rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením. Nákladové výroky odvolací soud zrušil s poukazem na nutnost postupu dle §164 občanského soudního řádu. Městský soud v Brně následně vydal dne 15. 12. 2009 usnesení pod č. j.
49 C 197/2005-308, kterým uložil stěžovatelce nahradit žalovanému náklady prvostupňového a odvolacího řízení ve výši 33.587,75 Kč. V tomto usnesení byli účastníci poučeni, že lze podat proti nákladovému výroku ve lhůtě 15 dnů odvolání, odvolání podáno nebylo, nákladové usnesení nabylo právní moci dne 28. 1. 2010.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že pokyn/rozhodnutí žalovaného o převedení na jinou práci byl ve skutečnosti pokusem o protiprávní přeložení mimo sjednané místo výkonu práce a nikoliv platným převedením (stěžovatelka měla v pracovní smlouvě sjednáno místo výkonu práce - vila Tugendhat). Dle stěžovatelky tak skutečnost, že tento excesivní pokyn nesplnila, nemohla být důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru.
Závěry soudů o oprávněné výpovědi pro opakované porušení pracovní kázně stěžovatelka napadá tvrzením o svévolném posouzení a vyhodnocení provedených důkazů soudy. Uvedla, že svědkyně p. Č. (její nadřízená) není s ohledem na prokázané užívání alkoholu a její zájem na neúspěchu stěžovatelky věrohodnou svědkyní. Ke skutku se skupinou p. K. poukázala na rozdané cizojazyčné texty schopné suplovat výklad, na neprokázání konkrétního nevhodného zasahování do překladu p. K. (opravu nesprávného data nebo jména nepovažuje stěžovatelka za nevhodné), na to, že byla povinna vzhledem k okolnostem (kdy neměla od žalovaného vytvořeny podmínky k tomu, aby příslušnou skupinu provedla v cizím jazyce) skupinu provést v češtině, na to, že ke skupině byli přidáni i další návštěvníci, na které bylo třeba brát při výkladu ohled, a na to, že neexistovala psaná pravidla a průvodkyně neměly jasno, jak postupovat u jazykově smíšených skupin (považuje za iracionální dovozovat, že průvodkyně mají být flexibilní a mají dedukovat nepsaná pravidla, která pak mohou být vymáhána). Ke skutku o neprovedení dvou návštěvnic namítla, že těmto nemohla otevřít, neboť neměla klíče, dále že i dle výpovědi p. Č. tato stěžovatelce žádný pokyn k provedení prohlídky nedala, ale uvedla, že tato "práce spadá do náplně průvodkyně", dále stěžovatelka uvedla, že se k návštěvnicím nechovala arogantně, neuvedla, že prohlídka nepůjde provést, neboť "přišly pozdě", navíc návštěvnice nebyly schopny před soudy specifikovat, o jaké špatné chování se mělo jednat. Ke skutku s p. F. uvedla, že nevěděla a vědět nemohla (neřekl jí to p. F. ani její kolegyně p. T.), že se jedná o příbuzného s majiteli vily Tugendhat, proto s ním zacházela jako s běžným cizincem, většina skupiny nasvědčovala pro český výklad, p. F. a jeho příteli byl poskytnut cizojazyčný text, v objednávce nebyl zaznamenán požadavek na cizí jazyk a za cizojazyčný výklad nebyl zaplacen ani příplatek, výtku o neprovedení výkladu v angličtině provedl p. F. až po prohlídce, p. F. si stěžuje na věci, které jsou mimo možnosti stěžovatelky.
Ve vztahu k napadenému nákladovému usnesení městského soudu stěžovatelka uvedla, že v řízení byla osvobozena od soudních poplatků pro nemajetnost a je proto nespravedlivé, že soud při rozhodování k tomuto nepřihlédl jako ke skutečnosti hodné zvláštního zřetele.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Brně tak, že nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv; porušení práva na práci stěžovatelka ani nekonkretizovala. Soud uvedl, že stěžovatelka nevyčerpala mimořádný opravný prostředek - dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Konstatoval, že zaměstnavatel má a musí mít možnost ukončit pracovní poměr s pracovníkem, který porušoval pracovní kázeň. Právo na spravedlivý proces nebylo porušeno; věc byla projednána před prvostupňovým a poté i odvolacím soudem. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl v napadeném usnesení dle zásady úspěchu.
Ve vyjádření nebyla obsažena nová sdělení oproti vyplývajícím z vyžádaného spisu a zejména z napadených rozhodnutí, proto Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovatelce k případné replice. Současně z rozhodnutí Ústavního soudu je zřejmé, že nepřisvědčil námitce městského soudu o nutnosti vyčerpat ve věci samé dovolání.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka brojí proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009 č. j. 49 C 197/2005-308 s tím, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měly být zváženy okolnosti hodné zvláštního zřetele. Proti tomuto usnesení je však ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka nevyčerpala před ústavní stížností řádný opravný prostředek - odvolání, o němž byla prvostupňovým soudem v napadeném usnesení řádně poučena. Pro ústavní stížnosti přitom platí zásada subsidiarity a minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů. Ústavní soud proto část ústavní stížnosti, směřující proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2009 č. j. 49 C 197/2005-308, odmítl pro nepřípustnost dle §75 odst. 1, §72 odst. 3, §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Stěžovatelka dále napadla rozsudek městského soudu a krajského soudu ve věci samé.
Ústavní soud musí úvodem připomenout, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví; není tedy povolán k přehodnocování soudy provedeného hodnocení důkazů či k výkladu podústavního práva. Ústavní soud může do činnosti obecných soudů zasáhnout pouze výjimečně, a to dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. To se děje, zejména jsou-li právní závěry soudu v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V dané věci stěžovatelka v ústavní stížnosti ve vztahu k výpovědnímu důvodu dle §46 odst. 1 písm. f) zákona č. 65/1965 Sb. a závěrům soudů o jejím opakovaném porušení pracovní kázně předestírá odlišné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však neshledal, že by se obecné soudy dopustily libovůle nebo že by jejich skutkové a následně i právní závěry byly v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Soudy provedly rozsáhlé dokazování (listinné důkazy i výslechy stěžovatelky a svědků; stěžovatelka se opakovaně ve věci vyjadřovala písemně i ústně) a věcí se řádně zabývaly. Shodné námitky ohledně provádění skupiny p. Koláčkové stěžovatelka vznesla již v řízení před obecnými soudy, tyto se s nimi řádně vypořádaly a svůj názor o porušení pracovní kázně dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnily; poukázaly též na konkrétní provedené důkazy a jejich obsah nasvědčující porušení povinnosti provést u této skupiny výklad v anglickém jazyce (str. 5 a 6 prvostupňového rozsudku, str. 4, 5 a 6 odvolacího rozsudku). Ústavní soud neshledal, že by závěry soudů byly v rozporu s provedeným dokazováním a z tohoto dokazování nijak nevyplývaly; není přitom oprávněn znovu jako prvostupňový soud sám hodnotit důkazy a nahrazovat tak jeho kompetenci. Totéž konstatuje Ústavní soud také v případě závěru soudů o porušení pracovní kázně stěžovatelkou odmítnutím provést dvě návštěvnice a následným jejich provedením (resp. započetím provedení) způsobem negativně návštěvnicemi vnímaným. Rovněž tímto skutkem se soudy řádně zabývaly a přisvědčily důkazům svědčícím proti tvrzení stěžovatelky; tyto důkazy soudy konkrétně uvedly (v odvolacím řízení byl i opětovně proveden výslech p. Č.). Rovněž zde neshledal Ústavní soud libovůli soudů, ani to, že by se závěry soudů míjely obsahem provedeného dokazování; Ústavní soud není oprávněn sám znovu důkazy hodnotit, neshledá-li exces. S ohledem na námitky stěžovatelky je třeba podotknout, že existence pokynu k provedení návštěvnic byla dle obsahu vyžádaného spisu svědkyní p. Č. tvrzena (viz např. její výslech v odvolacím řízení či zápis o "přestupku" z 21. 1. 2005 na č. l. 70 spisu). Rovněž v případě skutku, týkajícího se p. F., je možno konstatovat, že soudy se porušením pracovní kázně stěžovatelkou řádně zabývaly (viz především str. 7 a 8 odvolacího rozsudku), jejich závěry nejsou libovolné a v rozporu s obsahem spisu (resp. důkazy provedenými). Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti nyní uvádí, že o tom, že by mohl být p. F. příbuzným s rodem Tugendhat, neměla potuchy, je to v rozporu s tím, co sama tvrdila před obecnými soudy (viz např. replika stěžovatelky k žalobě ze 17. 2. 2006 - str. 108 spisu). Soudy se i dostatečně vyjádřily k tomu, co bylo přirozeným zájmem žalovaného v případě neběžného cizince, tj. možného příbuzného rodu Tugendhat, a proč zde tedy nebylo na místě postupovat rutinně "rovně" jako k ostatním cizincům.
Pokud stěžovatelka poukazuje na nevěrohodnost svědkyně p. Č., je třeba uvést, že obecné soudy této svědkyni uvěřily, a to v kombinaci s dalšími (zapadajícími) provedenými důkazy, tedy evidentně svědkyni v této souvislosti považovaly za věrohodnou, resp. její výpověď o rozhodných událostech/skutcích považovaly za věrohodnou (i k tvrzenému alkoholismu této nadřízené ve spojení s projednávanými skutky se vyjádřily - str. 8 prvostupňového rozsudku). Ústavní soud nemá důvod, aby zde zasahoval, když nedošlo k excesu a soudy důkazy výslechem této svědkyně posuzovaly jednotlivě i v souvislosti s jinými důkazy.
Poslední námitkou stěžovatelka míří proti jejímu převedení na jinou práci z důvodu výpovědi pro porušení pracovní kázně (stěžovatelka byla z funkce průvodkyně ve vile Tugendhat v Brně převedena na pozici dozorce expozic na hradě Špilberk v Brně), kdy po neuposlechnutí převedení, kvalifikovaném jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, s ní byl rozvázán pracovní poměr okamžitým zrušením. Rovněž v tomto případě obecné soudy otázku dostatečně a spravedlivě posoudily; s ohledem na projednávané skutky spojené s pozicí průvodkyně se nejeví Ústavnímu soudu jako excesivní, byla-li stěžovatelka převedena na pozici dozorkyně expozic. Ústavní soud zde neshledává protiústavní exces soudů, poukazuje-li stěžovatelka na institut "přeložení" oproti "převedení", když z vyžádaného spisu je zřejmé, že funkce dozorce nebyla ve vile systematizována a s ohledem na projednávané skutky nebylo (ani dle obecných soudů) možno po žalovaném požadovat ponechat stěžovatelku ve vile (v jediné možné funkci) jako průvodkyni. Pokud tedy soudy neuposlechnutí stěžovatelky příkazu převedení na jinou práci stěžovatelkou posoudily jako závažné porušení pracovní kázně, neshledává zde Ústavní soud libovůli, iracionalitu či zjevnou nespravedlnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou namítaných ústavně zaručených práv (v rozsahu námitek jí uvedených), proto postupoval v rozsahu ústavní stížnosti, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2009 sp.zn. 15 Co 105/2008 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2007 č. j. 49 C 197/2005-194 tak, že ji odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu