ECLI:CZ:US:2010:3.US.2007.10.1
sp. zn. III. ÚS 2007/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. P. H., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem v Brně, Kozí 4, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 11. 2009 č. j. P 301/2006-322, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2010 č. j. P 301/2006-327, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2010 sp. zn. 37 Co 72/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 9. 7. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí soudů uvedená v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy, právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že matka nezletilého podala 15. 5. 2009 proti stěžovateli (otci nezletilého) návrh na zvýšení výživného na nezletilého. Okresní soud, s ohledem na poslední úpravu výživného v říjnu 2005 a na výsledky jeho (aktuálního) dokazování, dospěl k závěru o relevantní změně poměrů a rozhodl tak, že výživné stanovené na 1.000 Kč měsíčně zvýšil od 1. 11. 2008 do 31. 8. 2009 na částku 1.800 Kč a od 1. 9. 2009 na částku 2.200 Kč měsíčně. Současně uložil stěžovateli zaplatit dlužné výživné ve lhůtě jím stanovené. Stěžovatel podal odvolání. Krajský soud prvostupňový rozsudek o zvýšení výživného potvrdil; dlužné výživné upravil dle data jeho rozhodování. Odvolací soud se po doplnění dokazování o aktuální výdělky obou rodičů ztotožnil se závěry prvostupňového soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že musí měsíčně vynakládat na výživné vyšší částku, než je v jeho majetkových možnostech, proto se musí stále více zadlužovat, což je dlouhodobě neúnosné. Dle něj soudy nesprávně zhodnotily jeho majetkové a výdělkové možnosti a jeho životní situaci. Uvedl, že kvůli řešení své bytové situace je značně zadlužen a z příjmu mu nezbývá (z důvodu splácení půjčky na bydlení) ani na úhradu běžného výživného, má-li uspokojit alespoň své nezbytné životní potřeby zvýšené v souvislosti s jeho zdravotním stavem a řešením bydlení. Rozhodnutí soudů je tedy pro něj likvidační; půjčky se navyšují. Má za to, že závěry soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními o jeho životní situaci. Argumentuje, že odůvodněné potřeby dítěte jsou odvislé od schopností, možností a majetkových poměrů rodičů, tedy dítěti se může evidentně dostat jen tolik, na co rodiče "mají" (tj. jaký "standard" jsou rodiče schopni dítěti zajistit, ať již žijí společně nebo odděleně; měla by být zjišťována životní úroveň každého z rodičů); není možné brát v úvahu jen potřeby dítěte, zvlášť pokud spočívají téměř výlučně v nákladech na mimoškolní zájmovou činnost. Nemají-li rodiče majetek ani vysoké příjmy, nemohou si dovolit posílat dítě do různých zájmových kroužků a kupovat jim nejdražší a nejmodernější věci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy provedly dostatečné dokazování, ostatně stěžovatel nenamítá, že by soudy nějaké (konkrétní) důkazy opomenuly provést. Konstatování stěžovatele o potřebě zjišťovat životní situaci každého z rodičů je přitom obecné; z kontextu ústavní stížnosti se navíc spíš podává, že stěžovatel nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů a nikoliv s rozsahem dokazování.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že není další instancí obecného soudnictví, ale orgánem ochrany ústavnosti. Není povolán k tomu, aby přehodnocoval hodnocení důkazů provedené obecnými soudy; zasáhnout může jen zcela výjimečně, zejména v případech opomenutých důkazů nebo v případech skutkových a právních závěrů extrémně rozporných s provedeným dokazováním. Důvod pro zakročení však Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal. Dle napadených rozhodnutí soudy hodnotily příjmy i majetkovou situaci obou rodičů, včetně bytové otázky či výdělkových možností rodičů. Při rozhodování přihlížely také k dalším/ostatním relevantním okolnostem, zejména počtu vyživovacích povinností, jiným plněním poskytovaným nad rámec výživného, potřebám nezletilého dle věku (nástup do vyšších školních ročníků, zájmová činnost pro rozvoj nezletilého). Pokud stěžovatel namítá, že důvodem zvýšení výživného je převážně rozsáhlá zájmová činnost nezletilého a nákup drahých věcí pro něj, jednak z rozsudku krajského soudu není zřejmé, že by toto stěžovatel namítal již v odvolání (pro ústavní stížnost přitom platí zásada subsidiarity), a jednak se z obou rozsudků obecných soudů podává vedle potřeby zájmové realizace nezletilého především nárůst nákladů přirozeně přicházející s věkem dítěte. Je třeba připomenout, že "výživné" nepředstavuje pouze výživu ve vlastním slova smyslu, ale i uspokojování ostatních hmotných potřeb (šaty, obuv) a kulturních potřeb (vzdělání, zájmy, záliby); hovořit pak lze o potřebách nezletilého pravidelně se vyskytujících, jakož i o potřebách vyskytujících se jen někdy (jednorázově, v době prázdnin atd.). Ústavní soud v dané věci nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, že by soudy opomněly zhodnotit jeho celkové poměry; zvýšení výživného a počátek tohoto zvýšení byly evidentně stanoveny nejen dle věku a potřeb nezletilého, ale i dle možností a schopností stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků rozhodl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu