ECLI:CZ:US:2010:3.US.201.10.1
sp. zn. III. ÚS 201/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., právně zastoupené JUDr. Jitkou Kučerovou, advokátkou AK se sídlem Karlovo nám. 18, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2009 č. j. 3 Ads 93/2009-95, proti rozhodnutí rozhodčího orgánu České národní zdravotní pojišťovny ze dne 16. března 2006 č. j. 5832/B/ ČNZP-l6/3-2006-RODP 1/2006 a proti platebnímu výměru České národní zdravotní pojišťovny ze dne 13. května 2004 č. 5832/B, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) České národní zdravotní pojišťovny, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. ledna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. října 2009 č. j. 3 Ads 93/2009-95, rozhodnutí rozhodčího orgánu České národní zdravotní pojišťovny ze dne 16. března 2006 č. j. 5832/B/ ČNZP-l6/3-2006-RODP 1/2006, jakož i platebního výměru České národní zdravotní pojišťovny ze dne 13. května 2004 č. 5832/B, a to pro porušení článku 4 Ústavy České republiky, článku 36 odst. 1 a odst. 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dne 13. května 2004 vydala Česká národní zdravotní pojišťovna platební výměr č. 5832/B, kterým uložila stěžovatelce povinnost zaplatit dlužné pojistné ve výši 3 443,- Kč a vyměřené penále ve výši 3 458,- Kč. Rozhodnutím rozhodčího orgánu České národní zdravotní pojišťovny ze dne 16. března 2006 č. j. 5832/B/ ČNZP-l6/3-2006-RODP 1/2006 bylo zamítnuto jako opožděné odvolání stěžovatelky proti uvedenému platebnímu výměru České národní zdravotní pojišťovny. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadla stěžovatelka správní žalobou. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009 č. j. 7 Ca 256/2007-65 bylo rozhodnutí rozhodčího orgánu České národní zdravotní pojišťovny ze dne 16. března 2006 zrušeno a věc byla vrácena České národní zdravotní pojišťovně k dalšímu řízení. Uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze napadla žalovaná Česká národní zdravotní pojišťovna kasační stížností. Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti žalované rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009 č. j. 7 Ca 256/2007-65 zrušil a žalobu odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že Česká národní zdravotní pojišťovna zahájila dne 7. ledna 2004 proti ní správní řízení ohledně dluhu na pojistném a dále ohledně penále za opožděnou úhradu. Stěžovatelka uvádí, že v době zahájení správního řízení však již byla stižena duševní poruchou - schizofrenií, aniž by jí v tomto řízení byl ustanoven opatrovník. Podle názoru stěžovatelky jí tak platební výměr ze dne 13. května 2004 č. 5832/B dodnes nebyl řádně doručen. Stěžovatelka je přesvědčena, že platební výměr byl Českou národní zdravotní pojišťovnou vydán bezdůvodně. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatelka vytýká, že restriktivním způsobem vyložil ust. §72 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V souzené věci Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti stěžovatelky rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009 č. j. 7 Ca 256/2007-65 zrušil a žalobu odmítl, když zjistil, že stěžovatelka nesplnila první z podmínek uplatnění ust. §72 odst. 3 s. ř. s., neboť nepodala "druhou žalobu" k věcně a místně příslušnému soudu. Lhůta k podání "druhé" žaloby, jako druhá zákonná podmínka uvedená v ust. §72 odst. 3 s. ř. s., zachována sice byla, avšak žaloba byla podána v jednoměsíční lhůtě k soudu místně nepříslušnému. V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud poukázal na závazný právní názor vyslovený tímto soudem v rozsudku ze dne 11. června 2009 č. j. 6 Azs 28/2009-98, ve kterém tento soud vyslovil, že lhůta podle ust. §72 odst. 3 s. ř. s. pro podání žaloby je zachována jen tehdy, pokud je žaloba podána do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí o zastavení řízení, a to u věcně a místně příslušného soudu. Lhůta proto není zachována v případě, že žaloba je podána u místně nepříslušného krajského soudu, jenž žalobu postoupí soudu místně příslušnému až po uplynutí lhůty k podání žaloby. O obdobný případ jde i v nyní posuzované věci, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od ustálené správní judikatury odchýlit, a proto v dané věci rozhodl v souladu s právními závěry uvedenými v citovaném rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura, dostupná na http://nalus.usoud.cz) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, resp. správního soudnictví, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod.
Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
Výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu shledal Ústavní soud ústavně konformní, přičemž s odkazem na výše uvedený závěr považoval Ústavní soud za nadbytečné zabývat se zbývajícími námitkami stěžovatelky ohledně důvodnosti vydaného platebního výměru a včasnosti podání stěžovatelčina odvolání podaného proti tomuto platebnímu výměru.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem Nejvyššího správního soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu