ECLI:CZ:US:2010:3.US.2029.09.1
sp. zn. III. ÚS 2029/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem v Plzni, Slovanská třída 136, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 9. 2007 č. j. 8 C 128/2006-110, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 4. 2008 č. j. 25 Co 451/2007-136 a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 3. 2009 č. j. 29 Cdo 4935/2008-159, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 7. 2009 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále že porušily čl. 4 odst. 1, 3 a 4 a také čl. 37 odst. 3 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem Okresní soud Plzeň-sever rozhodl, že stěžovatel jako žalovaný je povinen zaplatit žalobci DEBTINVEST LIMITED částku 366 556,16 Kč s 31% úrokem z částky 275 000 Kč od 13. 8. 2004 do zaplacení, že se žaloba v částce 11 581,86 Kč zamítá a že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Stěžovatel napadl tento rozsudek (s výjimkou části, kterou byla žaloba zamítnuta) odvoláním, Krajský soud v Plzni jej však ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, to však bylo v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, přičemž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že mu byl Union bankou, a. s., (dále jen "banka") poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč, z něhož splatil pouze dvě splátky ve výši 12 500 Kč, v důsledku čehož se zbytek úvěru stal splatným dne 16. 7. 2003. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 33 K 10/2003 byl na majetek banky vyhlášen konkurs, poté správkyně konkursní podstaty postoupila pohledávku z úvěru společnosti Asset Portfolio Servicing, s. r. o., tato společnost ji pak postoupila žalobci. Dále stěžovatel poukazuje na to, že proti zmíněné pohledávce uplatnil v nalézacím řízení námitku započtení, k čemuž použil svou pohledávku vůči bance ve výši 389 129,52 Kč, a v souvislosti s tím poukazuje na to, že dosud nebylo v judikatuře řešeno, zda "lze započítat proti pohledávce, která se dostala ze sféry konkurzní podstaty". Dále upozorňuje, že zásadní význam má i skutečnost, že soud přiznal úrok ve výši 31 % p. a., který on považuje za "lichvářský", porušující normy trestního práva i dobré mravy, a tudíž že "takový úkon" je od počátku neplatný a nemůže být chráněn platným právem. Zmíněný úvěr byl zajištěn vlastním termínovaným vkladem, který mu po krachu banky nebyl vrácen. Navíc při uzavírání úvěru a termínovaného vkladu muselo být původnímu věřiteli známo, že nesplňuje podmínky na kapitálovou přiměřenost a že jeho hospodaření není v pořádku.
Ve vztahu k napadeným soudním rozhodnutím, resp. té jejich části, kde nebyl uznán zmíněný zápočet pohledávek, pak stěžovatel namítá, že prodejem konkrétního majetku z konkursní podstaty se dostává majetek mimo sféru úpadce, takže se na něj nemůže vztahovat zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, a tento princip se týká i pohledávek; započtení je tudíž možné. Stěžovatel dále zpochybňuje závěr dovolacího soudu, že došlo k řádnému postoupení pohledávky; tvrdí, že mu nikdy nebyly doručeny doklady o postoupení pohledávek. Pokud tyto byly doručeny soudu, nepokládá to za dostatečné, navíc by se dle jeho názoru muselo jednat o originály či ověřené kopie. Nesouhlasí ani s výhradou dovolacího soudu, že v dovolání byly "uplatněny další důvody" [pozn.: uvedený soud označil za nepřípustné dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v části obsahující námitky, jež se týkaly např. otázky platnosti úvěrové smlouvy, protože šlo o skutkové argumenty, které stěžovatel neuplatnil v předchozích fázích řízení, a na které odvolací soud nemohl z tohoto důvodu reagovat] s tím, že k absolutní neplatnosti je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Dále stěžovatel tvrdí, že pohledávka nebyla zapsána do konkursní podstaty, takže správkyně konkursní podstaty s ní nemohla nakládat, navíc byla pohledávka postoupena ve výši, ze které nebyla patrna struktura pohledávky, a tudíž je příslušná smlouva neplatná.
V další části své ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s názory obecných soudů, především pak Nejvyššího soudu, přičemž tvrdí, že nemůže obstát závěr, že i když se pohledávka (již) nenachází v konkursní podstatě, způsobilost dlužníkovy pohledávky k započtení je i nadále vázána na osobu úpadce (prvního postupitele). Takový zákaz započtení dle stěžovatele není nikde v zákoně stanoven. V této souvislosti argumentuje jednak tím, že pokud by měla být přijata teze dovolacího soudu, pak by nesplatná pohledávka, která se stala prohlášením konkursu splatnou, byla stále splatnou i po jejím postoupení, a jednak tím, že pokud by došlo po ukončení konkursu k započtení na pohledávku, jež se "dostala" z konkursní podstaty, nemohl by zmíněný závěr dovolacího soudu platit, neboť správce konkursní podstaty je "zbaven své funkce, úpadce se dostává mimo působení zákona o konkurzu" (a jeho osoba představovaná správcem se mění na "prostého úpadce"), resp. pokud by zmíněný závěr platil bez ohledu na stav konkursu, pak by již nebylo možno žádnou pohledávku započítat, a to ani pohledávku, která vznikla mimo konkurs a s konkursem nesouvisí (zákaz započtení by byl absolutní, časově neomezený). Z výše uvedeného stěžovatel vyvozuje, že dovolací soud konstituuje stav nerovnosti stran, jeho výklad je (ve smyslu interpretační libovůle) nepřípustně extenzivní, a to v jeho neprospěch.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat až za situace, že by příslušný proces (v obecném slova smyslu) byl zatížen "kvalifikovanými" vadami, tedy takovými vadami, jež mají za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (jejichž definování se Ústavní soud soustavně věnuje ve své rozhodovací činnosti).
Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří polemika s právním názorem obecných soudů na to, zda v daném případě bylo možno uplatnit námitku započtení. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu důvodem jeho zásahu v případě interpretace "jednoduchého" práva ze strany obecných soudů mohou být zcela zásadní pochybení, kdy např. obecné soudy postupují svévolně (zejména kdy nerespektují jednoznačně znějící kogentní normu či své právní závěry řádně neodůvodní) nebo nesprávně zohlední dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc (či jej nezohlední vůbec); výjimečně také tehdy, pokud výsledek takové interpretace (a následné aplikace) stojí ve zcela zjevném rozporu s principy spravedlnosti. Jak patrno z napadených rozhodnutí, zejména z "dovolacího" rozsudku, obecné soudy se předmětnou otázkou, jež je otázkou interpretace a aplikace "jednoduchého" práva, podrobně zabývaly a své závěry řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodnily; současně nelze konstatovat, že by porušily nějakou jednoznačně znějící kogentní normu (jednalo se o poměrně komplikovaný výklad několika právních norem v jejich vzájemném vztahu), vzhledem k předmětu sporu (o zaplacení pohledávky ze závazkového vztahu) nelze dospět k závěru o dopadu nějakého (hmotného) ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, stejně tak nebyl zjištěn evidentní rozpor s principy spravedlnosti - stěžovateli z rozhodnutí obecných soudů zůstala zachována práva v původním rozsahu, tedy bylo "pouze" odmítnuto, že by se v důsledku postoupení předmětné pohledávky mohl ocitnout ve výhodnějším právním postavení (a to k tíži postupníka, jenž naopak mohl stěží očekávat, že nevstupuje do práv postupitele v celém rozsahu). Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvedl argumenty, jež mají správnost názoru zejména Nejvyššího soudu zpochybňovat, tyto však Ústavní soud za přiléhavé nepovažuje, neboť v nich stěžovatel staví na roveň odlišné právní situace (argument splatností pohledávek) či nesprávnost názoru Nejvyššího soudu dokládá na hypotetických případech provázených jinými skutkovými či právními okolnostmi (na něž se samozřejmě již zmíněný názor vztahovat nemusí).
Pokud jde o další stěžovatelovy námitky v ústavní stížnosti obsažené, z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že se stěžovatel ve svém odvolání zaměřil na výše zmíněnou, resp. řešenou otázku započtení, přičemž žádné další výhrady vůči rozsudku nalézacího soudu nevznesl. Pokud pak odvolací soud řešil toliko uvedenou otázku, mohlo být dovolání připuštěno ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právě jen ve vztahu k ní (srov. odst. 3 citovaného ustanovení). Pokud stěžovatel uplatnil další právní námitky či námitky skutkového charakteru (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud se jimi z věcného hlediska zabývat nemohl a jeho postupu tudíž nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Současně je zřejmé, že
stěžovatel - posuzováno z obsahového hlediska - řádně nevyčerpal opravný prostředek, který měl k dispozici (tj. odvolání), když své námitky, jež mohl a měl v jeho rámci uplatnit, uplatňuje ex post v ústavní stížnosti. Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), shledal v duchu své konstantní judikatury dané námitky nepřípustnými.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu