ECLI:CZ:US:2010:3.US.2035.10.1
sp. zn. III. ÚS 2035/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem v Hradci Králové, Resslova 1253, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010 sp. zn. 6 Tdo 340/2010, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2009 č. j. 11 To 354/2009-180 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 7. 2009 č. j. 1 T 221/2008-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 12. 7. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo být považován za nevinného, dokud nebude řádně prokázána jeho vina, ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, porušen měl být rovněž čl. 4 Ústavy České republiky (a to ze strany Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu).
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky dle §201 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 2 roky, dále pak mu byl uložen peněžitý trest ve výši 20 000 Kč a pro případ, že by nebyl tento trest vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody na dva měsíce. Následně Krajský soud v Hradci Králové podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl stěžovatelovo odvolání, a to usnesením napadeným touto ústavní stížností. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že "zárodek porušení" jeho základních práv leží v rozhodnutí soudu prvního stupně a že odvolací a ani dovolací soud příslušná pochybení nenapravily. Konkrétně pak stěžovatel vytýká soudu prvního stupně způsob, jakým hodnotil důkazy (a v této souvislosti namítá, že některé důkazy ve svém hodnocení zcela pominul), že - spolu s odvolacím soudem - porušil princip presumpce neviny a že se odvolací soud řádně nevypořádal s jeho "odvolacími" námitkami. Pokud jde o soud dovolací, stěžovatel mu vytýká totožná pochybení s tím, že na trestní řízení je třeba nahlížet v jeho celistvosti, a proto prý měl Nejvyšší soud s ohledem na povinnost poskytovat ochranu základním právům tato pochybení zhojit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti domáhal toho, aby Ústavní soud zrušil mj. usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., tedy z důvodu, který zákon nepřipouští. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí plyne, že stěžovatel (formálně) uplatnil dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jím uplatněné námitky, které směřují do tzv. důkazního řízení, tento dovolací důvod nenaplňují. Stěžovatel přitom v odůvodnění ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky vůči tomuto rozhodnutí, resp. proti závěrům v něm obsaženým nevznáší. Za tohoto stavu může Ústavní soud, jak též plyne z již ustálené judikatury, toliko zkoumat, zda příslušné závěry dovolacího soudu stran (ne)naplnění zákonem přepokládaného dovolacího důvodu jsou řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky) zdůvodněny, přičemž v tomto ohledu ale Ústavní soud žádné pochybení nezjistil, a tak mu nezbylo, než ústavní stížnost v této části posoudit jako zjevně neopodstatněný návrh. Možno dodat, že k podmínkám, za jakých může Nejvyšší soud poskytovat ochranu (základním) právům, se tentýž soud vyjádřil ve svém, ústavní stížností napadeném usnesení, přičemž Ústavní soud v těchto závěrech nic závadného neshledal, a tak na ně stěžovatele plně odkazuje.
Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, v níž je napadáno rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, Ústavní soud poukazuje jednak na ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle něhož lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení, a jednak na ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, dle kterého byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) přitom není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3, §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy (viz např. usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů jím není např. tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění, resp. námitku jiných než v §265b odst. 1 tr. ř. uvedených procesních vad; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ posuzovaný) je "posledním procesním prostředkem" nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm rovněž počíná běh 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení §74 odst. 4 zákona o Ústavním soudu se zde uplatnit nemůže, neboť "mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje", nebyl "odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení".
Pokud tedy napadené usnesení dovolacího soudu nebylo možno považovat za "poslední procesní prostředek", běh šedesátidenní lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nutno odvíjet právě již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Byť Ústavnímu soudu není známo přesné datum zmíněného doručení (zřejmě se tak stalo v měsíci listopadu roku 2009), již ze skutečnosti, že stěžovateli muselo být usnesení odvolacího soudu doručeno přede dnem 14. 4. 2010, kdy bylo vydáno napadené usnesení Nejvyššího soudu, a ústavní stížnost byla podána (elektronickou cestou) dne 14. 7. 2010, je zřejmé, že uvedená zákonná lhůta dodržena být nemohla.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu