ECLI:CZ:US:2010:3.US.2069.09.1
sp. zn. III. ÚS 2069/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. G., zastoupené JUDr. Janou Graňákovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Štefánikova 10, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2009 sp. zn. 42 Co 160/2009 a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 2. 10. 2008 sp. zn. 19 C 79/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 1 dost. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě - zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v její občanskoprávní věci.
Z ústavní stížnosti, k ní přiložených listin a vyžádaného procesního spisu se podává, že soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatelky (proti J. G., bývalému manželu) o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, a odvolací soud toto rozhodnutí rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněný majetkový nárok (z vypořádání členského podílu v bytovém družstvu) byl již vypořádán v rámci (konkludentního) vypořádání tehdejšího (rozvodem zaniklého) bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a i jinak by mu nemohla být poskytnuta ochrana, a to s ohledem k principu vyslovenému v §3 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil až s tímto argumentem, uzavíraje, že sice k vypořádání členského podílu v rámci bezpodílového spoluvlastnictví nedošlo, avšak nárok z členství v bytovém družstvu, zaniklého později, nelze vskutku stěžovatelce přiznat, neboť by to odporovalo dobrým mravům.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 4 Listiny), neboť jí soudy odmítly přiznat finanční částku odpovídající polovině tržní hodnoty členských práv v bytovém družstvu, které jinak byly vypořádány ve prospěch žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2565/2003, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 102/94). Oponuje právním názorům, které v její věci uplatnily obecné soudy, zejména co do dobrých mravů, a připomíná, že již nešlo o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů, nýbrž spoluvlastnictví podílového. Kromě toho bylo podle stěžovatelky porušeno i její právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud jí nezprostředkoval písemné vyjádření žalovaného k jejímu odvolání; neseznámila se tedy s jeho námitkami, a nebyla proto připravena jim oponovat. Tím byla podle stěžovatelky porušena zásada "rovnosti zbraní" ve smyslu závěrů obsažených např. v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a další proti České republice.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost - s níže uvedenou výjimkou - de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatelka nedůvodně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozsudky dalšímu instančnímu přezkumu; jak bylo výše řečeno, "věcná správnost" není sama o sobě kriteriem ústavněprávního přezkumu.
Z argumentace ústavněprávně označené odkazy na prameny ústavního pořádku je nutné zaznamenat, že čl. 90 Ústavy není způsobilým základem pro ochranu základních práv (o to v něm nejde) a čl. 37 odst. 2 Listiny (právo na právní pomoc) mohl být dotčen jen stěží. Dotčení majetkových práv (čl. 11 Listiny) pak nemohlo nastat jinak, než na základě zjištění, že výsledek řízení, jímž mělo být způsobeno, byl dosažen procesně a potažmo ústavněprávně nekorektně, jinak řečeno porušením zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy), jichž se stěžovatelka dovolávala rovněž.
Deficit spravedlivého procesu se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.
Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí.
Oba soudy své rozhodnutí řádně, logicky a smysluplně odůvodnily, a sjednotily se v úsudku, že stěžovatelce ochranu tvrzenému nároku - se zřetelem k ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. - přiznat nelze. Jemu pak není důvod vytýkat nedostatek věcné či právní přiléhavosti, neboť požadavek spravedlivého výsledku je rovněž součástí kritérií ústavněprávního přezkumu.
Neobstojí ani stěžovatelčino tvrzení, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že její zástupkyni nezaslal vyjádření žalovaného k podanému odvolání. Při jednání před odvolacím soudem (srov. č.l. 42-43 procesního spisu) stěžovatelčina zástupkyně proti tomuto postupu nikterak nezasáhla, což výtku, užitou až v ústavní stížnosti, diskvalifikuje očividnou účelovostí. Ostatně není výslovně - v procesním právu - zakotvena všeobecná povinnost zaslat vyjádření k vyjádření protistraně, a postačí, pakliže soud míní z takového podání vycházet, je zprostředkovat při jednání, přičemž z protokolu o jednání se nepodává, že se tak nestalo. Nadto toto podání, jak je patrné z jeho obsahu, neobsahovalo nic, čím by se žalovaný nebránil proti žalobě předtím, pročež nemohla nastat situace, kdy by stěžovatelka byla v řízení "překvapena" či "nepřipravena", ač by jinak být mohla. Odvolací soud do odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřevzal žádná skutková ani právní tvrzení obsažená ve vyjádření žalovaného, nýbrž vycházel toliko ze skutkových zjištění (resp. právních závěrů) soudu prvního stupně, a opak stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí. Závěry vyslovené ESLP ve věci Milatová a ostatní proti České republice (stížnost č. 61811/00) jsou tak do posuzované právní věci nepřenosné.
Ústavní soud z uvedených důvodů neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími bylo porušeno některé základní právo stěžovatelky; okolnost, že se neztotožňuje se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jejího podání. Řízení před obecnými soudy nevybočuje z mezí zákona, jeho výsledek je z ústavního hlediska akceptovatelný a odůvodnění napadených rozhodnutí je srozumitelné a ústavně konformní.
Tím je výše předznačené hodnocení, že ústavní stížnost stěžovatelky je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněno. Podle citovaného ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji proto senát (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu