ECLI:CZ:US:2010:3.US.2075.10.1
sp. zn. III. ÚS 2075/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců a Jana Musila Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele I. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Ruská 2887/101, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 30 Cdo 2576/2009-102, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 4. 2008, č. j. 14 Co 122/2008-32, a usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 7. 2. 2008, č. j. 15 L 226/2008-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 3 odst. 3 jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Napadeným usnesením odvolací soud usnesením ze dne 25. 4. 2008, č. j. 14 Co 122/2008-32, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 2. 2008, č. j. 15 L 226/2008-6, kterým bylo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí a držení v ústavu zdravotnické péče zastaveno. V důvodech svého rozhodnutí zdůraznil okolnost, jež byla určující i pro soud prvního stupně, že usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 1. 2008, č. j. 42 P a Nc 380/2006-106, bylo podle ustanovení §52 odst. 1 o. s. ř. nařízeno předvedení umístěného (stěžovatele) do Psychiatrické léčebny v Opavě, a to na podkladě usnesení ze dne 24. 9. 2007, č. j. 42 P a Nc 380/2006-75, jímž tentýž soud podle ustanovení §187 odst. 3 o. s. ř. nařídil, aby se stěžovatel podrobil po dobu šesti týdnů vyšetření svého zdravotního stavu ve zdravotnickém zařízení - Psychiatrické léčebně v Opavě. Odtud pak odvolací soud dovodil, že procesních postupů podle ustanovení §191a násl. o. s. ř. v daném případě užít nelze, jestliže vyšetření umístěného v ústavu zdravotnické péče bylo nařízeno soudem. Ke stejnému závěru dospěl soud dovolací v rovněž ústavní stížností napadeným usnesením, jímž zamítl dovolání, které proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatel podal.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho vyšetřování ve zdravotnickém zařízení bylo nařízeno, aniž by pro to byly dány důvody, neboť "soudem navržený znalec nebyl ustanoven pravomocně", nemohl tudíž "ani dát návrh", na základě kterého by soud jeho vyšetřování nařídil, a též opatrovník, jenž mu byl v řízení ustanoven, nebyl "určen pravomocně". Postup soudu, který nařídil (usnesením ze dne 24. 9. 2007 a ze dne 3. 1. 2008) jeho předvedení do psychiatrické léčebny, aniž předchozí usnesení o nařízení vyšetření ve zdravotnickém zařízení nabylo právní moci, jakož i následný postup úřadů (policie), považuje stěžovatel za šikanu, neboť "smyslem lékařské péče není ji vnutit někomu, kdo ji nechce a je zcela zdráv". Též namítá, že usnesení z 3. 1. 2008 "fakticky nemělo být vydáno", resp. "nebyly splněny procesní podmínky pro jeho vydání", jestliže se soud "nevypořádal s předešlým usnesením ze dne 24. 9. 2007", proti kterému podal odvolání, o němž však dosud nebylo rozhodnuto.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že tak je tomu ve stěžovatelově věci.
Zásah do stěžovatelových práv v rovině jím dovolávaného čl. 36 odst. 1 Listiny by byl myslitelný tehdy, kdyby procesní postupy obecných soudů, jež vyústily v zastavení jím zahájeného řízení, mohly být hodnoceny coby výraz flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, který tím představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Tak tomu však očividně není.
Stěžovateli na vysvětlenou se uvádí, že usnesení soudu, jímž mu bylo nařízeno, aby se podrobil vyšetření svého zdravotního stavu (z 24. 9. 2007), se stalo vykonatelným ve smyslu §171 o. s. ř. již dnem jeho doručení, a to bez ohledu na to, zda stěžovatel podal proti němu odvolání; totéž pak platí i ve vztahu k dalšímu usnesení (o pořádkovém opatření), a případná absence právní moci rozhodnutí tudíž nemohla být překážkou jak pro nařízení následného předvedení, tak - zde zejména - pro závěr obecných soudů, že postup podle §191b a násl. o. s. ř. zde nepřichází v úvahu.
Tak je tomu však především proto, že vyšetření ve zdravotnickém zařízení může nařídit podle ustanovení §187 odst. 3 o. s. ř. (v případech, kdy je to v řízení o způsobilosti k právním úkonům nezbytně třeba k vyšetření zdravotního stavu osoby, o jejíž způsobilost jde) výlučně soud. Pakliže tak učiní, je logické, že dalšího (jiného) soudního řízení - podle §191a a násl. o. s. ř. - již netřeba. Byl-li vyšetřovaný na základě usnesení soudu umístěn ve zdravotnickém zařízení, čímž nedostatek jeho souhlasu se stal nerozhodný, instrumentárium ustanovení §191b odst. 1 o. s. ř., resp. §191f o. s. ř. aplikovatelné není, a to ani kdyby bylo usnesení podle §187 odst. 3 o. s. ř. posléze, v odvolacím řízení, odstraněno; to ostatně předjímá prve zmíněné ustanovení explicitně (srov. "ledaže převzetí a držení nařídil soud v jiném řízení").
Právním názorům, jež obecné soudy v dané věci uplatnily, tedy nelze vytknout ani výkladový exces, ani absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, přičemž - jak bylo výše řečeno - to jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z pohledu zásad tzv. spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Tím je shora předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněno. Ústavní soud jej proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu