ECLI:CZ:US:2010:3.US.2145.10.2
sp. zn. III. ÚS 2145/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. C., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Novákem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 36, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010 sp. zn. 11 Co 141/2010 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. 27 C 289/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení ustanovení čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci.
Obvodní soud rozhodl napadeným usnesením tak, že (opětovně) zamítl stěžovatelův návrh, aby mu byl pro řízení ustanoven zástupce - advokát, poněvadž dospěl k závěru, že stěžovatelovu žalobu je možno v převážné části považovat za zjevně bezdůvodné uplatňování práva, a Městský soud v Praze toto usnesení potvrdil.
Stěžovatel vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že pokud mu ve věci může být (byť i jen částečně) vyhověno, nemůže se z povahy věci jednat o zjevně bezdůvodné uplatňování práva. Obecné soudy částečnou bezúspěšnost spatřují v tom, že žalované finanční odškodnění je neobvykle vysoké; to však podle stěžovatele s požadavkem na ustanovení kvalifikovaného právního zástupce a samo o sobě nesouvisí, a důvodem pro nevyhovění jeho návrhu být nemůže. Za zjevně nelogickou (zmatečnou) má pak argumentaci, obsaženou v odůvodnění napadeného usnesení městského soudu.
Stěžovatel vznesl námitku podjatosti soudce Ústavního soudu Jana Musila, které bylo vyhověno.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138 o. s. ř.), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů; za podmínek §30 odst. 2 o. s. ř. ustanoví soud účastníku zástupce z řad advokátů. Podmínkou osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. jsou jednak tzv. poměry účastníka a jednak musí platit, že nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Tím právo zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, jehož se stěžovatel dovolává, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení, dotčeno není; právo si zvolit zástupce z řad advokátů mu upíráno není. V dané věci však jde o podústavní institut procesního zastoupení na základě rozhodnutí soudu, a právě to je předmětem daného přezkumu, který však v ústavněprávní rovině (jak bylo výše řečeno) nelze ztotožňovat s přezkumem jeho věcné správnosti.
Povaha - jen procesní - soudem založeného práva (nebo jeho odepření) tedy způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé tato základní práva a svobody porušit nebo ohrozit (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat - ve smyslu výše zmíněného §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu - ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou; východisko pro připustitelnou (a Ústavním soudem připouštěnou) výjimku lze spojovat až s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Výklad a aplikaci ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §138 odst. 1 o. s. ř. (o něž zde jde) lze - v tomto kontextu - zpochybnit tehdy, jestliže je výrazem flagrantního ignorování jejich kogentního obsahu nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
To je pak třeba vztáhnout specificky k výkladu normy obsahující tzv. relativně neurčitý pojem (srov. i rozhodné "poměry účastníka", resp. "zjevně bezúspěšné uplatňování práva"), kdy pro závěr o protiústavní interpretaci přirozeně nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za jemu výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Oproti očekáváním stěžovatele právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít nelze; ústavní stížností stěžovatel toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména v odvolání). Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí obecných soudů dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu.
K otázce důvodnosti návrhů na osvobození od soudních poplatků, resp. návrhů na ustanovení právního zástupce, se ostatně Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotná tato otázka, i když se její výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud současně vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek (kupříkladu osvobození od soudního poplatku právnických osob - srov. sp. zn. I. ÚS 13/98, II. ÚS 13/98, IV. ÚS 13/98, II. ÚS 1619/08), nebo, jak je předznačeno výše, případů, v nichž šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" (viz sp. zn. IV. ÚS 289/03).
Jak bylo již zaznamenáno, o takový případ v dané věci nejde, a je proto namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde splněny nejsou; jinak řečeno, stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv doložit nezdařilo.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Pouze pro úplnost se sluší ku stěžovatelovu požadavku poznamenat, že rozvrh práce, na jehož základě jsou jeho ústavní stížnosti přidělovány jednotlivým soudcům zpravodajům, je přístupný na webových stránkách Ústavního soudu, a obdobné je možno uvést i ve vztahu k rozvrhu práce Městského soudu v Praze (viz http://portal.justice.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu