ECLI:CZ:US:2010:3.US.2156.09.1
sp. zn. III. ÚS 2156/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. Č., zastoupeného JUDr. Janem Svobodou, advokátem v Teplicích, Kollárova 18, proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 11. 2006 č. j. 16 C 16/2005-85, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. 1. 2008 č. j. 30 Co 125/2007-112 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2009 č. j. 21 Cdo 2540/2008-128, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá výše uvedená rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatele byl porušen čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a čl. 28 Listiny.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se proti České republice domáhal částky 358 611,- Kč s příslušenstvím, představující úhradu nedoplatku na platu soudce za dobu od června do prosince 2002. Prvostupňový soud žalobu zamítl, druhostupňový soud toto rozhodnutí potvrdil a dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatel uplatňovaný nárok opíral o zákon č. 218/2002 Sb., služební zákon. Obecné soudy naopak dospěly k závěru, že služební zákon na výpočet platové základny soudců aplikovat nelze, když platové poměry soudců komplexně upravuje (i po 28. 5. 2002) zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve spojení s nařízením vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se v dané věci nabízí dvojí výklad, přičemž soudy měly dát přednost tomu, který je s ústavním pořádkem více souladný. Interpretace zvolená soudem znamená ve svém důsledku nepřípustnou platovou restrikci vůči soudcům (a tím i zásah do soudcovské nezávislosti). Stěžovatel má za to, že mu měl být přiznán plat, víceúčelové paušální náhrady a tzv. další plat dle služebního zákona. Argumentuje tím, že za stavu, kdy ke dni 28. 5. 2002 nabyl účinnosti §135 služebního zákona, upravující pro státní zaměstnance stupnice platových tarifů a způsob jejich výpočtu, je třeba na výpočet platové základny soudců aplikovat toto ustanovení služebního zákona, a to s ohledem na zásadu lex posterior derogat priori a lex superior derogat inferiori. Stěžovatel současně považuje usnesení Nejvyššího soudu za nedostatečně odůvodněné, a tím i nepřezkoumatelné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že je povolán k ochraně ústavnosti a jeho úkolem tedy není nahrazovat činnost obecných soudů tím, že sám bude provádět výklad podústavního práva. Zasáhnout může Ústavní soud jen ve výjimečných případech. Již v nálezu ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 737/02 Ústavní soud konstatoval, že možnost porušení základních práv a svobod přichází do úvahy především v případech konkurence dvou či více norem podústavního práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy podústavního práva a v případech svévolné aplikace podústavního práva (např. nerespektování kogentní normy). Ve stěžovatelově věci však Ústavní soud vybočení z ústavních kautel neshledal.
Stěžovatel namítá, že při výpočtu jeho platu soudce měl být aplikován jiný právní předpis, a při této konkurenci dvou právních úprav odkazuje na zásadu vyšší právní síly a zásadu pozdější právní úpravy. Ústavní soud však v dané věci neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatelovou žalobou se zabývaly tři stupně obecného soudnictví, přičemž jedním z úkolů Nejvyššího soudu je sjednocovat judikaturu obecných soudů a provádět směrodatný výklad podústavního práva. Soudy se evidentně řádně věnovaly podstatě stěžovatelem uplatňovaného nároku a dospěly k závěru, že nelze aplikovat služební zákon. Své právní závěry soudy dostatečně odůvodnily, a to jednak uvedenou argumentací a jednak odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu. Proti vysvětleným právním závěrům, vyplývajícím z rozhodnutí obecných soudů v dané věci (resp. judikatury Nejvyššího soudu), stěžovatel v ústavní stížnosti namítá v podstatě jen nutnost následování výše uvedených dvou právních zásad. Na tyto otázky/námitky (mimo jiné) lze najít dostatečnou odpověď v judikatuře Nejvyššího soudu (viz např. jím odkazovaný rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2316/2004). Právní závěr Nejvyššího soudu, že na výpočet výše platu soudce bylo třeba v rozhodném období, tj. od června do prosince 2002, aplikovat zákon č. 236/1995 Sb. ve spojení s nařízením vlády č. 253/1992 Sb., neshledal Ústavní soud protiústavním. Stěžovatelův odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 55/05 je nepřípadný, když tento nález řešil otázku "zmrazení" platů soudců "mimořádnými jednorázovými opatřeními" (ve formě zákona) v rámci jedné aplikované právní úpravy (tj. zákona č. 236/1995 Sb.). Místo nemá ani stěžovatelova výtka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí uvedl, že neshledal zásadní právní význam předestřené otázky a odkázal na svou konkrétní předchozí judikaturu, na kterou byl stěžovatel ostatně upozorněn již v odůvodnění rozhodnutí prvostupňového soudu. Navíc prvostupňový i druhostupňový soud, vedle odkazu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, ve svých rozhodnutích uvedly i části právních závěrů Nejvyššího soudu vyplývající z uvedené judikatury; s právní argumentací všech tří obecných soudů byl tedy stěžovatel dostatečně seznámen nejpozději již při doručení rozhodnutí prvostupňového soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv na základě námitek, které stěžovatel uplatňoval, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu