ECLI:CZ:US:2010:3.US.2175.10.1
sp. zn. III. ÚS 2175/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené JUDr. Petrem Cardou, advokátem ve Svitavách, Pod Věží 3, proti výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 27. 7. 2010 se stěžovatelka domáhala zrušení výroku I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze stěžovatelkou předložené kopie napadeného rozsudku a z Ústavním soudem vyžádaných dalších listin od Okresního soudu v Blansku (tj. dalších rozhodnutí v dané věci a odvolání stěžovatelky ze dne 4. 8. 2010) Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 23. 9. 1997 proti třem žalovaným žalobu na náhradu škody, jíž se domáhala nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (po pracovním úrazu) za dobu od listopadu 1994 do září 1996. Řízení proti těmto třem žalovaným bylo postupně zastaveno a do řízení vstoupili jako žalovaní konkrétní pojišťovna a Česká republika. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 26. 11. 2003 č. j. 4 C 860/97-107 žalobu vůči oběma žalovaným zamítl a odvolací soud následně tento rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2061/2008 obě předchozí rozhodnutí zrušil; zavázal obecné soudy právním názorem. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 2. 9. 2009 č. j. 4 C 860/97-174 rozhodl tak, že výrokem I uložil žalované pojišťovně zaplatit stěžovatelce konkrétní částku s příslušenstvím a výrokem II žalobu vůči státu zamítl. Krajský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208 rozhodl tak, že výrokem I změnil výrok I prvostupňového rozsudku tak, že žalobu vůči pojišťovně zamítl; současně ve výroku III rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi stěžovatelkou a pojišťovnou. Výrokem IV pak odvolací soud zrušil zamítavý výrok II prvostupňového rozsudku (i navazující nákladový výrok IV prvostupňového rozsudku) ohledně nároku stěžovatelky vůči státu a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení (na základě zjištěných skutečností a výkladem právních předpisů dospěl k závěru, že povinnost k náhradě nemá pojišťovna nýbrž stát). Okresní soud v Blansku následně rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 č. j. 4 C 860/97-225 žalobu stěžovatelky proti státu zamítl z důvodu promlčení nároku (s tím, že námitka promlčení byla státem vznesena v roce 2009). Stěžovatelka podala dne 4. 8. 2010 proti tomuto rozsudku odvolání, kde argumentovala proti závěrům okresního soudu o promlčení nároku vůči státu.
V ústavní stížnosti stěžovatelka shrnula dosavadní rozhodnutí obecných soudů ve věci. Uvedla, že ve věci nebylo zřejmé, na koho přešly závazky z titulu odpovědnosti za pracovní úraz stěžovatelky. Uvedla, že proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208 již není přípustné dovolání a žaloba proti pojišťovně tak byla pravomocně zamítnuta. Za této situace proto z opatrnosti podává ústavní stížnost proti výroku I a III daného rozsudku krajského soudu, neboť pokud by závěrečné hodnocení posledního rozhodujícího orgánu bylo takové, že za škodu odpovídá pojišťovna (a nikoliv stát), nebylo by již možné změnit rozsudek (výrok I a III) krajského soudu z důvodu uplynutí lhůt pro přezkoumání pravomocného rozhodnutí. Stěžovatelka konstatovala, že bylo prokázáno, že utrpěla úraz, a poukazuje na to, že z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 2061/2008 vyplývá závěr, že její nárok měl být uspokojen jedním ze dvou žalovaných (pojišťovnou nebo státem); nižší soudy měly zjistit, který z těchto dvou žalovaných má povinnost nárok uspokojit. Stěžovatelka uvedla, že dle výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208 takovou povinnost nemá pojišťovna (nýbrž stát), a dle následného rozsudku Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 16. 6. 2010 č. j. 4 C 860/97-225 takovou povinnost nemá (ani) stát. Stěžovatelka konstatuje, že pokud i toto rozhodnutí okresního soudu nabude právní moci, rozhodnou okresní a krajský soud v rozporu s právním názorem Nejvyššího soudu, neboť její nárok neuspokojí ani pojišťovna ani stát; v tom spatřuje porušení práva na spravedlivý proces a porušení jejího legitimního očekávání, že žalobě bude vyhověno.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním sudu"), může fyzická nebo právnická osoba podat podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V dané věci stěžovatelka tvrdí porušení svých základních práv a odkazuje na konkrétní články, které měly být porušeny, avšak z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti nejsou zřejmé žádné důvody nasvědčující porušení jejích ústavně zaručených práv napadeným výrokem I (a III) rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208. Stěžovatelka nevznesla v ústavní stížnosti žádnou argumentaci, která by směřovala proti skutkovému a právnímu závěru krajského soudu nacházejícím svůj odraz v zamítnutí stěžovatelčiny žaloby vůči pojišťovně. Není tedy zřejmé, že by tento závěr krajského soudu stěžovatelka vůbec považovala za nesprávný, natož za protiústavní. Naopak je zřejmé, že stěžovatelka podala ústavní stížnost toliko "z opatrnosti", když neví, jak bude rozhodnuto ve věci ohledně jí uplatněného nároku vůči státu. Takový důvod ústavní stížnosti však nijak nesvědčí o protiústavnosti závěru krajského soudu učiněného ve výroku I jeho rozsudku. Rovněž námitka o postupu nižších soudů v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu je nepřípadná (z hlediska důvodu, který stěžovatelka předestírá), když výrok I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2010 č. j. 49 Co 434/2009-208 nepředstavuje vedle konečného (zamítavého) rozhodnutí o nároku vůči pojišťovně také konečné (zamítavé) rozhodnutí o nároku vůči státu; ohledně nároku vůči státu řízení dosud probíhá (navíc okresní soud zamítl žalobu vůči státu z důvodu promlčení a nikoliv proto, že by dospěl k opačnému závěru než odvolací soud pokud jde o posuzování přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů).
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu