ECLI:CZ:US:2010:3.US.2189.10.1
sp. zn. III. ÚS 2189/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. E., zastoupeného Mgr. Přemyslem Hokem, advokátem v Praze 4, Doudlebská 1046/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. 4 Tdo 246/2010, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2009 sp. zn. 11 To 61/2009 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2009 sp. zn. 4 T 22/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 4, čl. 10, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 1, čl. 6 odst. 1, 2 a odst. 3 písm. b) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 trestního zákona. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 let se zařazením do věznice s ostrahou. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze zamítl. Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí odmítl.
Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv v tom, že obecné soudy dostatečně nezohlednily jeho obhajobu a nesprávně posoudily zjištěný skutkový stav. Konkrétně dále namítal, že jednání, jež je ve skutkové větě popsáno, nemá všechny formální znaky trestného činu. Stěžovatel podrobně kritizoval provádění a hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Namítal, že závěr o jeho vině je založen toliko domněnkami a nikoli objektivními důkazy. Stěžovatel dále uváděl, že Nejvyšší soud zcela ignoroval námitky obsažené v dovolání. Obecné soudy dále dle stěžovatele zneužily zásadní zásady ovládající trestní řízení a nerespektovaly mantinely pro volné hodnocení důkazů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).
Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dospěly k závěru, který lze ústavně právně akceptovat. Obecné soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, vycházely z dostatečného množství relevantních důkazů a zejména krajský soud detailně zdůvodnil, o které skutečnosti a důkazy opřel svá rozhodnutí. Obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, tedy když kvalifikovaly jednání stěžovatele jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. V rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě zopakoval námitky, které předložil ve svém dovolání. Nejvyšší soud se s těmito námitkami dostatečně a podrobně zabýval. V odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, proč byla otázka spáchání uvedeného trestného činu jasně posouzena a z jakých důvodů jsou námitky stěžovatele stran právní kvalifikace neopodstatněné (viz str. 7 až 10 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Obdobně se Nejvyšší soud zabýval i otázkou zavinění stěžovatele, jakož i jeho dalšími námitkami, které opětovně opakuje i v ústavní stížnosti. Ústavní soud proto neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech, a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů sám o sobě neznamená porušení základních práv stěžovatele, jak namítal v ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a jeho návrh, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu