ECLI:CZ:US:2010:3.US.2223.08.1
sp. zn. III. ÚS 2223/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Agro Choceň a. s., se sídlem v Chocni, Na Bílé 254, zastoupené JUDr. Josefem Oubrechtem, advokátem v Hradci Králové, Na Hrázce 241, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 6. 2008 č. j. 25 Cdo 936/2006-142 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2005 č. j. 21 Co 386/2005-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 1. 9. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 10 C 128/2002, ze kterého zjistil tyto skutečnosti.
Stěžovatelka podala dne 24. 5. 2002 proti České republice žalobu na náhradu škody způsobené nezákonnými rozhodnutími finančních orgánů; domáhala se ušlého zisku (v podnikání) ve výši 69.747.000 Kč s příslušenstvím za období
1995 - 30. 6. 2000. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. 10 C 128/2002 žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že byla vydána nezákonná rozhodnutí finančních orgánů a až 28. 2. 2000 byl finančním ředitelstvím (na základě rozhodnutí krajského soudu) podstatně změněn platební výměr finančního úřadu, když dodatečně vyměřená daň ve výši 39.965.472 Kč byla snížena o částku 36.685.676 Kč a v platnosti byla ponechána jen ve výši 3.279.796 Kč (a zvýšení daně ve výši 3.279.796 Kč). Soud dospěl k závěru, že stěžovatelka přes opakované výzvy a poučení dle §118a občanského soudního řádu předestřela nesprávná žalobní tvrzení (resp. neuvedla žádná rozhodná žalobní tvrzení), která nadto podporovala nesprávně zadaným a "bezcenným" znaleckým posudkem (namísto konkrétních skutečností uvedla, že zadržené odpočty jí způsobily finanční těžkosti, a vyčíslila ušlý zisk porovnáním ekonomických výsledků za rok 1994 a 2000, tedy za období před a po vydání nezákonných rozhodnutí finančních orgánů, opomenula také další rozhodné skutečnosti - např. nakládání s prostředky 3.279.796 Kč za neoprávněně uplatněný nadměrný odpočet daně, existenci splatných pohledávek 35 mil. Kč, či situaci v zemědělství v rozhodném období, ohledně nemožnosti získání úvěrů a pořadí u uspokojování ze zástavního práva soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelky). Dle soudu tak stěžovatelka netvrdila rozhodné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo naplnění zákonných předpokladů pro náhradu škody, a sice příčinná souvislost a výše škody. S ohledem na nedostatek žalobních tvrzení prvostupňový soud neshledal důvodným ani provádění navržených důkazů - výslech stěžovatelky a výslech znalce.
Stěžovatelka podala odvolání, ve kterém odkázala zejména na svá podání ze dne 2. 6. 2003 a 22. 11. 2004 a uvedla, že svá skutková tvrzení dostatečně konkretizovala a dostatečně označila důkazy; znalecký posudek vycházel z veškeré účetní a obchodní dokumentace a vyčíslil ztráty v podobě ušlého zisku v jednotlivých oblastech její podnikatelské činnosti s uvedením příčin (nesouhlasila s tím, že by šlo jen o porovnání ekonomických výsledků). Namítla, že bylo povinností soudu přibrat po vyjádření účastníků znalce dle §127 občanského soudního řádu (navíc považoval-li soud předložený znalecký posudek za bezcenný), neboť posouzení skutkového stavu závisí na odborných znalostech. Dle stěžovatelky také soud nepřihlédl k dopadu zástavního práva na úvěrování, ačkoliv dopad byl řádně vysvětlen a byl navržen důkaz výslechem pracovníků banky. Namítla, že i žalovaná uvedla, že zadržené odpočty stěžovatelce způsobily finanční těžkosti. Soud dle stěžovatelky přisvědčil tvrzení žalované ohledně pořadí uspokojování věřitelů ze zástavy, ačkoliv toto blíže neodůvodnil a závěr byl navíc v rozporu s platnou právní úpravou. Stěžovatelka měla za to, že dostatečně doložila existenci nezákonných rozhodnutí, vznik škody i příčinnou souvislost.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2005 č. j. 21 Co 386/2005-125 prvostupňový rozsudek potvrdil. Dospěl k závěru, že nezákonné bylo rozhodnutí finančního úřadu ze dne 24. 8. 1994, jímž byla dodatečně vyměřena daň ve výši 39.965.472 Kč a jež bylo nakonec změněno finančním ředitelstvím dne 28. 2. 2000. Dle odvolacího soudu tak první předpoklad (pro náhradu škody), spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí, je dán. Podobě jako prvostupňový soud však dospěl k závěru, že stěžovatelka přes opakované výzvy a poučení neunesla břemeno tvrzení pokud jde o další předpoklady, a sice vznik konkrétní škody (ušlý zisk) a příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Uvedl (a konkretizoval), že i v podání ze dne 22. 11. 2004 stěžovatelka porovnávala u části činností (hnojiva, plastová okna, doprava, prodej PHM) jen ekonomické ukazatele před a po vydání nezákonných rozhodnutí finančních orgánů, aniž by byly zřejmé konkrétní příčiny poklesu obratu v jednotlivých oborech její podnikatelské činnosti, tvrzení ohledně správního střediska (záporné jmění vedoucí ke znemožnění úvěrů od bank, nutnost okamžitého splacení všech úvěrů, následná nutnost ručení akcionáři a nouzové financování i za cenu směnek, postoupení pohledávky pod nominální hodnotou, finanční výpomoc u obchodních partnerů za vyšší úroky) pak považoval za obecná a některá za zcela nesrozumitelná s tím, že není zřejmá příčinná souvislost. Obdobně jako prvostupňový soud poukázal na to, že je třeba nejdříve uvést rozhodná tvrzení a k nim navrhovat důkazy; rozhodné skutkové okolnosti nelze čerpat z důkazů (znaleckého posudku ad.).
Stěžovatelka podala dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 6. 2008 sp. zn. 25 Cdo 936/2006 dovolání odmítl pro nepřípustnost. S poukazem na dovolací důvod dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu se nezabýval námitkami skutkových zjištění a nesprávného hodnocení důkazů (zejména námitkou, že soudy měly vzít ze znaleckého posudku a stanoviska auditora za prokázané vznik škody a příčinnou souvislost) ani námitkou vady řízení (o nepřibrání znalce soudy z důvodu, že posouzení záviselo na odborných znalostech, o neprovedení navržených důkazů navzdory konstatování neunesení důkazního břemene, o dovedení poučovací povinnosti prvostupňovým soudem k absurdnosti) a toliko se vyjádřil k právní otázce, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. V posouzení odvolacím soudem neshledal Nejvyšší soud pochybení a poukázal na to, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně a úvahami o možných následcích, ale konkrétními souvislostmi (konkrétní škodná událost, vzájemný poměr příčiny a následku); dle dovolacího soudu posuzoval odvolací soud příčinnou souvislost správně. Uvedl, že újma musí spočívat v tom, že nezákonné rozhodnutí zasáhne do průběhu děje vedoucího k určitému zisku a nikoliv jen v obecné úvaze o vlivu rozhodnutí na podnikatelskou činnost. Nejvyšší soud konstatoval, že nezbytná skutková zjištění se nepodávala ani z listinných důkazů připojených k žalobě, a poukázal na to, že s odpočtem daně stěžovatelka fakticky disponovala a byla také krajským soudem odložena vykonatelnost rozhodnutí finančního orgánu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že postup soudů vypovídá o tom, že v současném právním prostředí je nereálné se domáhat náhrady škody v podobě ušlého zisku v podobných případech. Namítá, že je zřejmé, že byla postupem státu (tj. opakovaným vydáváním nezákonných rozhodnutí) po dobu několika let těžce ekonomicky poškozena a škodu i příčinnou souvislost doložila znaleckým posudkem.
Nejvyššímu soudu vytkla, že se vůbec nezabýval její argumentací v dovolání, že soudy konstatovaly neunesení důkazního břemene stěžovatelkou, ačkoliv neprovedly ani jí navržené důkazy, nebo že prvostupňový soud dovedl poučovací povinnost dle §118a občanského soudního řádu k absurdnosti, když vyžadoval tvrzení a důkazy o ušlém zisku ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím finančního ředitelství, ačkoliv i dle odvolacího soudu nezákonným bylo rozhodnutí finančního úřadu z roku 1994.
Současně uvedla argumenty, pro které považuje svou věc za věc zásadního právního významu, a které nasvědčují pochybení soudů. Namítla obtížnost dokazovat ušlý zisk a příčinnou souvislost v případech, kdy několik let neprávem zadržené finanční prostředky státem nemohou být použity v podnikání a nemohou generovat zisk. Dle stěžovatelky příčinnou souvislost nelze doložit jinak než znalecky na základě veškerých dostupných informací o podnikání subjektu, což učinila, a jiné příčiny poklesu tržeb než nezákonná rozhodnutí nebyly znalcem zjištěny. Pokud soud zpochybní předložený znalecký posudek a neumožní ani znalci vysvětlit závěry v posudku o výši škody a příčinné souvislosti, znemožní doložit příčinnou souvislost. Dle stěžovatelky nelze případy ušlého zisku řešit zjednodušeně požadavkem na uvedení konkrétních uzavřených smluv a obchodů, ze kterých mělo být v důsledku škodné události odstoupeno, neboť škodná událost v podobě nezákonného rozhodnutí působí destruktivně na podnikání po dlouhé časové období a škodné následky lze zdokumentovat až po odstranění nezákonného stavu. Poukázala na §381 obchodního zákoníku s tím, že ušlý zisk není kategorie exaktní, ale je často záležitostí odhadu.
Stěžovatelka namítla, že nižší soudy zpochybnily předložený znalecký posudek a neprovedly jí navržené důkazy, přesto konstatovaly neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Proti prvostupňovému soudu rovněž namítla, že ji prostřednictvím výzev s poučením dle §118a občanského soudního řádu fakticky připravil o možnost domoci se náhrady škody; nelze doložit dopad nezákonného rozhodnutí v jednotlivých oblastech hospodaření u stěžovatelky za ten který den a bylo absurdní po ní požadovat tvrzení a důkazy ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím finančního ředitelství, když i dle odvolacího soudu bylo nezákonným rozhodnutí finančního úřadu z roku 1994.
Po prostudování vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. K takové situaci dochází zejména tam, kde právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo kde porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
Taková situace porušení ústavně zaručených práv se však v dané věci nepodává.
Podstatou výtek stěžovatelky vůči Nejvyššímu soudu je, že tento odepřel stěžovatelce spravedlnost, pokud jde o dvě z jejích námitek v dovolání. Je třeba uvést, že dovolání podané dle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je určeno pro zásadní právní otázky pro danou věc/kausu, zatímco z vyžádaného spisu (včetně znění prvostupňového a odvolacího rozhodnutí) je zřejmé, že námitky stěžovatelky neměly zásadní vztah k rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu. Je možno sice přisvědčit stěžovatelce, že prvostupňový soud stěžovatelku, vedle nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti (mimo jiné), také vyzval, aby tvrdila rozhodné skutečnosti i ve vztahu k jednotlivým nezákonným rozhodnutím finančních orgánů (výzva č. l. 27 a 97, nikoliv však již např. ve výzvě č. l. 66 a 70 spisu), avšak stěžovatelka možnost takového postupu a požadavku vyvracela a reagovala právě "jen" na výzvu ohledně nutnosti tvrdit rozhodné skutečnosti bez vztahu k jednotlivým nezákonným rozhodnutím. Z rozsudků prvostupňového a odvolacího soudu se pak podává, že tyto neshledaly dostatečnými a konkrétními ani tvrzení rozhodných skutečností stěžovatelkou v této "celkové" rovině, a proto žalobu zamítly (nezabývaly se tedy konkretizací skutkových okolností ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím finančních orgánů). Pokud jde o námitku o neprovedení navržených důkazů a naproti tomu konstatování neunesení důkazního břemene, je zřejmé, že důvodem zamítnutí žaloby v obou instancích bylo neunesení "již" břemene tvrzení. Otázka důkazního břemene by mohla přitom "nastoupit" až jako následná (navíc prvostupňový soud např. navzdory opakovanému poučování stěžovatelky, že není možné ohledně tvrzení rozhodných skutečností odkazovat jen na listinný důkaz, přihlédl při posuzování splnění břemene tvrzení stěžovatelkou i k obsahu znaleckého posudku, avšak i tento z hlediska rozhodných tvrzení považoval za bezcenný).
Obdobně je možno reagovat na námitky stěžovatelky, že soudy neprovedly jí navržené důkazy (zmínila konkrétně výslech znalce), ačkoliv zpochybnily předložený znalecký posudek. Z věci se podává, že důvodem zamítnutí žaloby bylo "již" neunesení břemene tvrzení, proto prvostupňový soud ani neprovedl navržený důkaz výslechem znalce a výslechem stěžovatelky (str. 6 prvostupňového rozsudku); k obsahu znaleckého posudku přitom (ve prospěch stěžovatelky, neboť se jednalo o důkaz) přihlédl při posuzování existence relevantních skutkových tvrzení. Nebylo-li zde soudy shledáno unesení břemene tvrzení (což je relevantní výsledek v meritu věci, a to i pro ústavněprávní přezkum), nelze zde hovořit o protiústavním postupu v podobě opomenutého důkazu (fázi dokazování by nejdříve muselo předcházet relevantní konkrétní tvrzení, které však soudy neshledaly). Prvostupňový soud navíc důvod neprovedení důkazů výslechem v rozsudku dostatečně osvětlil (viz výše).
Stěžovatelka opakovaně namítá, že prvostupňový soud ji vyzýval k tomu, aby uvedla konkrétní skutečnosti ve vztahu k jednotlivým rozhodnutím finančních orgánů. Jak Ústavní soud již výše uvedl, tento postup ve výzvě neměl dopad na rozhodnutí ve věci, stěžovatelka byla opakovaně vyzývána k tvrzení rozhodných skutečností i bez vazby na jednotlivá rozhodnutí a v tomto smyslu také na výzvy reagovala.
Stěžovatelka také, obdobně jako v předchozím řízení, znovu tvrdí, že nelze ušlý zisk prokazovat jinak než znaleckým posudkem při znalosti všech dokumentů z podnikání stěžovatelky. Ani zde Ústavní soud neshledal protiústavní pochybení obecných soudů, když z celého spisu ani rozhodnutí v dané věci není zřejmé, že by obecné soudy vyvracely názor, že by k prokazování bylo příp. třeba znaleckého posudku. Soudy takovou možnost či potřebu pro fázi dokazování nevyvracely. Důvodem zamítnutí žaloby však bylo neunesení břemene tvrzení, když soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka nepředestřela ani relevantní konkrétní tvrzení, která by následně (teprve) mohla být předmětem dokazování (tedy i předmětem otázek u případného zadávaného znaleckého posudku).
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje několik let protiprávně zadrženými finančními prostředky, z vyžádaného spisu, včetně vyjádření stěžovatelky v průběhu řízení, se naopak podává (např. č. l. 4, 60, 92, 99 spisu nebo znění všech rozhodnutí v dané věci), že vykonatelnost rozhodnutí o dodatečném výměru daně byla správním soudem odložena, tedy finanční povinnost nezákonně uložená dodatečným platebním výměrem (ve výši 36.685.676 Kč) nebyla správcem daně vymáhána a stěžovatelka mohla s těmito finančními prostředky nakládat. Stěžovatelka se naopak zjednodušeně řečeno ve sporu domáhala náhrady ušlého zisku způsobeného samotnou existencí výměru (i přes odklad jeho vykonatelnosti), když tento měl mít dopad na hospodářskou situaci stěžovatelky a nemožnost získávání (dalších) finančních prostředků (zejména od bank).
Ohledně samotného unesení či neunesení břemene tvrzení stěžovatelka samostatně v ústavní stížnosti nic nenamítá (toliko tvrdí, že škodě a příčinné souvislosti nasvědčoval znalecký posudek a soud měl vyslechnout znalce). Přesto je možno konstatovat, že soudy se před fází dokazování nejdříve (logicky) zabývaly tím, zda stěžovatelka tvrdí rozhodné konkrétní skutečnosti, avšak dospěly k závěru, že nikoliv, přičemž je zřejmé, že přihlížely ke všem podáním a tvrzením stěžovatelky (nejkonkrétnějším podáním z 22. 11. 2004 se odvolací soud zabýval i podrobněji v bodech) a prvostupňový soud opakovaně stěžovatelku ke konkretizaci a vylíčení rozhodných skutečností vyzýval. Ústavní soud ani zde neshledává protiústavní vybočení nebo libovůli soudů. Je evidentní, že soudy se shodly (stejně jako to tvrdila celou dobu i stěžovatelka), že byla vydána nezákonná rozhodnutí, avšak nemohly žalobě vyhovět z důvodu neunesení břemene tvrzení ohledně škody (ušlého zisku) a příčinné souvislosti. Ústavní soud má za to, že soudy také v dané věci svá rozhodnutí dostatečně, konkrétně a srozumitelně odůvodnily.
Protože Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu