ECLI:CZ:US:2010:3.US.2239.09.1
sp. zn. III. ÚS 2239/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České podnikatelské pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem Praha 4, Budějovická 5, IČ 639985530, zastoupené JUDr. Věslavem Nemethem, advokátem v Praze 1, Senovážné náměstí 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009 č. j. 22 Co 26/2009-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 8. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť interpretace ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ze strany tohoto soudu byla provedena v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 5. 2008 č. j. 41 C 173/2008-36 bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení 8 000 Kč s úrokem z prodlení 9,75 % ročně ode dne 18. 3. 2008 do zaplacení (výrok I), co do úroku z prodlení ode dne 18. 9. 2007 do 17. 3. 2008 byla žaloba zamítnuta (výrok II) a žalované byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení vůči stěžovatelce (výrok III). Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, načež městský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 2003/2005 vydal zmíněný soud rozsudek "pro uznání", kterým jí jako žalované uložil povinnost zaplatit žalobci V. P. H. I. částku 200 000 Kč a uhradit náklady řízení. Protože však zákonné předpoklady pro vydání takového rozsudku nebyly splněny, podala proti němu odvolání, načež odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poté došlo mezi oběma stranami k mimosoudnímu vypořádání a z důvodu zpětvzetí žaloby bylo dané řízení usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 10. 2007 č. j. 32 C 203/2005-36 podle §96 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [§146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Vzhledem k pochybení soudu prvního stupně musela stěžovatelka podat odvolání a v této souvislosti zaplatit soudní poplatek ve výši 8 000 Kč, jehož uhrazení se z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. v nyní posuzované věci (neúspěšně) domáhala.
V ústavní stížnosti pak stěžovatelka městskému soudu vytkla, že při svém rozhodování o náhradě škody nevzal při hodnocení skutkového stavu v úvahu skutečnost, že zmíněnou škodu způsobil Obvodní soud pro Prahu 2, přičemž dle jejího názoru by bylo absurdní, aby ji nesl jeden z účastníků řízení, tj. buď ona, nebo žalobce. Bylo by to totiž v rozporu s logickým principem, že škodu hradí ten, kdo za ni odpovídá, tj. kdo ji způsobil. Aplikace §8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má být formalistická, a tím i protiústavní; uvedené ustanovení sice vychází z obecné právní zásady prevence, dle níž je vyloučena odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody, současně však umožňuje nesplnění této podmínky prominout. Trvání na vyčerpání odvolání proti nákladům řízení, aby je následně hradil druhý účastník řízení, stěžovatelka považuje v dané věci za přepjatý formalismus.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Jak patrno z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, městský soud se otázkou existence předmětného nároku zabýval. Vyšel z toho, že nebyla splněna podmínka jeho vzniku uvedená v (kogentním) ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. Protože "zastavovací" usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 10. 2007 č. j. 32 C 203/2005-36, kterým bylo rozhodnuto i o nákladech řízení, nabylo právní moci, aniž by proti němu stěžovatelka jakkoliv brojila, nebyla splněna ani podmínka podle §8 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Městský soud také poukázal na ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s tím, že stěžovatelka měla a mohla uplatnit náklady řízení v rámci konečného rozhodnutí soudu prvního stupně - Obvodního soudu pro Prahu 2, včetně případného odvolání proti němu, což však neučinila.
Postupu městského soudu Ústavní soud nemá v zásadě (viz níže) co vytknout. Z odůvodnění jeho rozsudku lze vyvodit, že se uvedený soud ztotožnil s názorem žalované České republiky - Ministerstva spravedlnosti, která poukazovala ve svém odvolání na to, že nezákonné rozhodnutí (tj. zmíněný rozsudek "pro uznání") nenabylo právní moci (a ani nebylo předběžně vykonatelné) a že tudíž nejsou splněny podmínky ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn.: zjevně míněny podmínky uvedené v odst. 1 tohoto ustanovení). Městský soud se dále ztotožnil s argumentací žalované, že nebyly splněny ("ani") podmínky ustanovení §8 odst. 2 citovaného zákona (ve znění do 26. 4. 2006), neboť stěžovatelka nenapadla rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno.
Předně je třeba uvést - jak Ústavní soud opakovaně ve svých rozhodnutích upozorňuje -, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti prvně uvedenému (obecnému) závěru městského soudu stran nenaplnění podmínek ustanovení §8 zákona č. 82/1998 Sb. žádné výhrady nevznáší. Vzhledem k tomu, že v daném ohledu napadený rozsudek městského soudu není podrobněji odůvodněn, není zřejmě ani možné jí neuplatnění námitek vytýkat. K tomu je ale třeba uvést, že citovaný zákon vychází zjevně z principu, že předpokladem pro uplatnění nároku na náhradu škody je existence nezákonného pravomocného (a dle současného právního stavu i nepravomocného, avšak vykonatelného) rozhodnutí, přičemž náklady vynaložené (rovněž) na nápravu nezákonných nepravomocných rozhodnutí se vypořádávají v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (kdy nelze vyloučit, že některý z účastníků řízení ponese náklady, aniž by jejich vznik bezprostředně "zavinil"). Jestliže v dané věci nebyly splněny předpoklady uplatnění nároku ve smyslu §8 odst. 1 citovaného zákona, bylo by nadbytečné zabývat se otázkou, zda byly splněny podmínky dle odst. 2 téhož ustanovení, nicméně i nesplnění posledně uvedených podmínek by muselo vést k zamítnutí žaloby. V tomto směru je pak rozsudek městského soudu dostatečným způsobem odůvodněn, přičemž otázku, zda se jedná o případ "zvláštního zřetele hodný", jenž představuje výjimku z nemožnosti uplatnění nároku na náhradu škody, náleží k posouzení soudů obecným, a nikoliv Ústavnímu soudu, jak se stěžovatelka v podstatě domáhá; to plyne z postavení Ústavního soudu v systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k obecným soudům, jak bylo shora zmíněno. Z tohoto důvodu Ústavní soud se necítí oprávněn do nezávislé rozhodovací činnosti obecného soudu zasahovat.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu