ECLI:CZ:US:2010:3.US.2257.10.1
sp. zn. III. ÚS 2257/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11, proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009 č. j. 20 Co 399/2009-26 a Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2010 č. j. 20 Cdo 445/2010-52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů v její exekuční věci s tím, že jimi byl porušen princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), právo na soudní ochranu a přístup k soudu, jakož i právo na zákonného soudce, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, a právo na spravedlivé řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud usnesením ze dne 13. 10. 2009 č. j. 20 Co 399/2009-26 změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 30. 6. 2008 č. j. 36 Nc 15128/2008-2 jen tak, že se exekuce nařizuje podle pravomocného a vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. 11. 2008 č. j. 9 C 6/98-27 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1999 č. j. 15 Co 69/99-39, a ve zbytku toto usnesení potvrdil, neboť nepřisvědčil stěžovatelčině námitce místní nepříslušnosti soudu prvního stupně ani nedostatku právní moci a vykonatelnosti exekučního titulu.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 6. 2010 č.j. 20 Cdo 445/2010-52 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné ex lege (srov. ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009); o nepřípustnosti dovolání byla ostatně stěžovatelka již poučena odvolacím soudem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že byla odňata svému zákonnému soudci, neboť o nařízení exekuce rozhodoval místně nepříslušný soud. Odvolacímu soudu pak vytýká, že rozhodná zjištění k prověření opodstatněnosti její námitky učinil, aniž nařídil jednání, pročež se k "provedeným důkazům" nemohla vyjádřit. Co do posledního napadeného rozhodnutí má stěžovatelka za to, že dovolací soud vyložil ustanovení §238a odst. 1 o. s. ř., jímž je vymezena přípustnost dovolání, "restriktivním způsobem", což vztahuje k tomu, že je aplikoval i na exekuční řízení; podle stěžovatelky by však tomu tak být nemělo (dotčené ustanovení by prý "nemělo být analogicky rozšiřováno na rozhodnutí vydaná v exekučním řízení"), neboť řízení o výkon rozhodnutí a řízení exekuční se spravují odlišnými předpisy, "mají odlišný předmět", a exekuční řízení "má závažnější dopad do právní sféry povinného".
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Posláním Ústavního soudu není podávat výklad podústavního práva, ledaže by interpretace, již obecné soudy zvolily, založila porušení základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ jí byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Toho se však ve stěžovatelčině věci dovolat jakkoli nelze, neboť dovolací soud - mimo jakoukoli pochybnost - vyložil kritické ustanovení §238a o. s. ř. (jednoduše řečeno) správně, a k tomu není co dodat; Ústavnímu soudu vskutku nepřísluší stěžovatelku poučovat o vztahu řízení o výkon rozhodnutí a řízení exekučního, resp. ji přesvědčovat, že úprava přípustnosti dovolání je táž.
V části směřující proti tomuto usnesení je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a Ústavní soud ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nemohl než odmítnout.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".
V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že podané dovolání není ex lege ("vůbec") přípustné.
Lhůtu k ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu