ECLI:CZ:US:2010:3.US.2259.10.1
sp. zn. III. ÚS 2259/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky GASLINES, s. r. o., se sídlem Žďár nad Sázavou 1, Horní 1679/22, zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem ve Žďáře nad Sázavou, Nádražní 21, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 8. 2009 č. j. 23 Co 179/2009-155 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 19. 8. 2008 č. j. 15 C 419/2007-117, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2010, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jejich vydáním byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zaplacení 200 000,- Kč s příslušenstvím. Obecné soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o dílo dle §536 obchodního zákoníku, v níž se stěžovatelka (v řízení před obecnými soudy v postavení žalobkyně) zavázala pro vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy žalovaná) zhotovit stavbu místní komunikace a inženýrské sítě specifikované v rozsudcích. Oba soudy dále dospěly k závěru, že stěžovatelka, jako zhotovitel díla, provedla dílo opožděně a žalované tak vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty dle §544 a násl. občanského zákoníku ve spojení s §300 obchodního zákoníku. Žalovaná proto oprávněně započetla ve smyslu §580 občanského zákoníku ve spojení s §358 obchodního zákoníku smluvní pokutu ve výši 200 000,- Kč vůči nároku stěžovatelky na doplacení ceny díla v této výši. Protože nárok uplatněný žalobou započtením zanikl, odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud České republiky odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 28. 5. 2010 č. j. 23 Cdo 5219/2009-180.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že soud prvního stupně a soud odvolací nezohlednily vady projektové dokumentace, které zapříčinily přijetí opatření vedoucí ke zpoždění zhotovení díla. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýkala, že odmítly jí navržený důkaz stavebními normami, upravujícími dobu tvrdnutí stavebního betonu. V důsledku neprovedení uvedených důkazů obecné soudy obou stupňů rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci.
Po přezkoumání ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla pouze rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, z obsahu ústavní stížnosti i z přiložených rozhodnutí vyplývá, že posledním rozhodnutím ve věci bylo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 5. 2010 č. j. 23 Cdo 5219/2009-180, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že v případě stěžovatelky bylo přípustnost dovolání třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v dané věci soudy správně dovodily, že stěžovatelka neprokázala, že by nebyla v prodlení s provedením díla, že nemohla splnit svůj závazek v důsledku prodlení žalované se zajištěním platných vyjádření ve smyslu §365 obchodního zákoníku. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s uvedeným ustanovením. Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 OSŘ po právní stránce zásadní význam a ani z jiných okolností dovolací soud nehledal, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, je zřejmé, že stěžovatelka pokládá ústavní stížnost proti nim za včasnou, neboť lhůtu pro své podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v ústavní stížnosti nenapadla. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tato podmínka však v daném případě splněna není.
Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené. Tímto rozhodnutím o odmítnutí ústavní stížnosti se stal bezpředmětným i dodatečně podaný návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků ze dne 15. 10. 2010, doručený Ústavnímu soudu dne 18. 10. 2010.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. října 2010
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu