ECLI:CZ:US:2010:3.US.2287.10.1
sp. zn. III. ÚS 2287/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ing. J. J. a 2. P. J., obou zastoupených JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem v Plzni, Slovanská třída 136, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2007 č. j. 39 Cm 10/2003-253, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008 č. j. 15 Cmo 177/2007-273 a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 2. 2010 č. j. 29 Cdo 2498/2008-309, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení všech v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku, v němž vystupovali na straně žalobců. Stěžovatelé mají za to, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že soud prvního stupně v řízení řádně nezhodnotil předložené důkazy, zejména neuznal existenci dohody o vyplacení zastavené nemovitosti. V důsledku tohoto pochybení soudu prvního stupně došlo k nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí. Stěžovatelé dále polemizovali se závěry znaleckých posudků, na jejichž základě došlo k ocenění nemovitosti. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkali, že nezjednal nápravu, když se opět dovolával důkazů provedených před soudem prvního stupně.
Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný, z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Důvodem k odmítnutí návrhu je také zjištění, že byl podán po lhůtě k tomu stanovené [§72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, §43 odst. 2 písm. a), odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do základních práv, kterých se stěžovatelé v návrhu dovolávají, zjištěn nebyl. Jmenovaný soud opodstatněně dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ. Svůj závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, dovolací soud řádným a dostatečným způsobem odůvodnil, když uvedl, že stěžovatelé uplatnili dovolací důvody, které nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelů v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněný.
Návrh, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze, byl pak podán po lhůtě k tomu stanovené. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů pro uplatnění nezpůsobilých dovolacích důvodů, zjevně se tak nestalo "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a nelze proto ve vztahu k odvolacímu rozhodnutí aplikovat §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu; v takovém případě je pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti třeba aplikovat §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu; 60denní lhůta počíná běžet již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní stížnost tak byla proti rozhodnutí odvolacího soudu (a tím i proti rozhodnutí prvostupňového soudu) podána opožděně.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni ji podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě k tomu stanovené.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu