ECLI:CZ:US:2010:3.US.2311.10.1
sp. zn. III. ÚS 2311/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. září 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti Ing. M. M., PhDr., zastoupeného JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Českobratrská 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 292/2010 ze dne 18. 5. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 1, čl. 3, čl. 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označené rozhodnutí dovolacího soudu a domáhá se jeho zrušení.
Napadeným rozhodnutím bylo, jak je patrno z jeho obsahu i obsahu připojených příloh - rozhodnutí soudů I. a II. stupně, odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 56 Co 375/2008 ze dne 19. 5. 2009, jímž byl s podrobným zdůvodněním potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 20 C 190/2004 ze dne 6. 9. 2007, kterým jmenovaný soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele, aby žalované společnosti Vítkovice, a. s. byla stanovena povinnost zaplatit mu částku 15.017.888,40 Kč s příslušenstvím. Žalobě nebylo vyhověno (kromě jiných důvodů - nedostatku aktivní legitimace stěžovatele a zániku předmětné pohledávky v důsledku jejího nepřihlášení v rámci řízení o vyrovnání) také proto, že pohledávka stěžovatele, kterou získal jeho právní předchůdce na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 8. 11. 1995, jež vznikla z titulu bezdůvodného obohacení, je promlčena, přičemž pokud jde o délku promlčecí doby a jejího běhu, vycházel soud za použití ustanovení §261 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, z ustanovení §107 odst. 1, 2 občanského zákoníku.
Dovolací soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu jako nepřípustné odmítl, když učinil závěr, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Osvětlil i odlišnost případu řešeného rozhodnutím sp. zn. 35 Odo 619/2002, připouštějícím ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti aplikaci ustanovení o promlčení podle obchodního zákoníku na nároky z bezdůvodného obohacení s tím, že východiskem těchto úvah je předpoklad, že bezdůvodné obohacení vzešlo z obchodního závazkového vztahu, tj. vztahu řídícího se obchodním zákoníkem, kterýžto předpoklad v posuzované věci naplněn nebyl.
Proti tomuto rozhodnutí dovolacího soudu směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatel po podrobném popisu skutkového děje obsáhle polemizuje se závěry obecných soudů, které při posuzování žalovaným vznesené námitky promlčení vycházely, jak shora naznačeno, s odkazem na v době uzavírání postupní smlouvy účinné právní úpravy - ustanovení §261 obchodního zákoníku, z ustanovení §107 občanského zákoníku, a to v podstatě s odůvodněním, že vztah založený postupní smlouvou ze dne 8. 11. 1995, jejíž vznik a nároky z ní vzešlé třeba posuzovat podle právní úpravy platné v době uzavření smlouvy, nemohl být vztahem obchodním. Stěžovatel je naopak, z důvodů, které rozvedl, přesvědčen o tom, že šlo o obchodní závazkový vztah, má za to, že aplikace ustanovení §261 odst. 6 obchodního zákoníku, ve znění účinném ke dni 8. 11. 1995, provedená obecnými soudy je protiústavní. Obecné soudy podle něj aplikací a interpretací uvedeného ustanovení postupovaly zjevně v rozporu s účelem a smyslem obchodního zákoníku, jež je základní normou obchodního práva, která má obecně upravovat vztahy mezi podnikateli, a v důsledku toho zasáhly do principu spravedlnosti, rovnosti a práva na ochranu vlastnického práva. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti rozvedených důvodů navrhl zrušení napadeného rozhodnutí.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, Ústavní soud neshledal. Nejvyšší soud své závěry o nepoužitelnosti příslušných ustanovení obchodního zákoníku na posouzení promlčecí doby v daném případě náležitě objasnil. Učinil tak způsobem, v němž Ústavní soud neshledal protiústavnost, úvahy jmenovaného soudu vedoucí k uvedenému závěru odpovídají judikatuře dovolacího soudu, vycházející z judikatury Ústavního soudu, kterou také v rozhodnutí citoval, a proto lze na jeho zdůvodnění zcela odkázat a uzavřít, že zásah do ústavně zaručovaných práv stěžovatele napadeným rozhodnutím zjištěn nebyl. Proto byla jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu