ECLI:CZ:US:2010:3.US.2349.09.2
sp. zn. III. ÚS 2349/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti G. S., zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem Ostrava, 28. října 3117/61, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2009 sp. zn. 51 Co 124/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") - zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v její civilněprávní věci.
Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu, se podává, že stěžovatelka uzavřela se společností HARMANEC CZ, s. r. o., nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor, od které posléze odstoupila, a poté proti pronajímateli uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 43 000 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 63 C 341/2005 bylo její žalobě částečně vyhověno, a žalované společnosti uložena povinnost zaplatit jí částku 20 000 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalované toto rozhodnutí změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť dospěl k závěru, že odstoupení od nájemní smlouvy bylo absolutně neplatným právním úkonem pro rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), jelikož stěžovatelka pronajímatele písemně neupozornila na potřebné opravy předmětu nájmu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká odvolacímu soudu porušení principu neúplné apelace, resp. principu koncentrace řízení, jelikož v řízení provedl žalovanou nově navržené důkazy, přestože nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §205a o. s. ř., a vybočení ze zásady projednací tím, že znovu provedl konkrétní důkazy, aniž by potřeba jejich opakování vyšla v řízení najevo. Obecné soudy měly nadto porušit i zásadu volného hodnocení důkazů, odmítly dále provést důkaz jejím účastnickým výslechem, čímž porušily princip rovnosti účastníků řízení, stejně jako zásadu přímosti. Rozhodnutí odvolacího soudu má stěžovatelka navíc za zmatečné, neboť v jeho odůvodnění označuje opakování jejího výslechu za nadbytečné, přestože takový výslech proveden nebyl.
Stěžovatelka dále odvolacímu soudu vytýká svévolnou aplikaci ustanovení §679 odst. 1 obč. zák. opřenou o extenzivní a neočekávatelnou interpretaci, na jejímž základě dospěl k závěru, že podmínkou pro odstoupení od nájemní smlouvy bylo předchozí písemné oznámení potřebných oprav pronajímateli. Oproti tomu se stěžovatelka domnívá, že porušení notifikační povinnosti na platnost odstoupení od smlouvy nemá vliv, a tím méně může zakládat jeho absolutní neplatnost pro rozpor s dobrými mravy.
Krajský soud ve vyjádření účastníka řízení o ústavní stížnosti uvedl, že do stěžovatelčiných základních práv zasaženo nebylo, a odkázal na závěry obsažené v napadeném rozhodnutí.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - jakožto jediných ústavněprávních argumentů - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jimiž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a zaručeno je právo rovnosti účastníků řízení.
Je však prima facie zřejmé, že tato práva stěžovatelce upřena nebyla; dostalo se jí adekvátního postavení účastníka řízení, věc byla projednána i soudem odvolacím, který měl k dispozici její námitky, vyjádřené k odvolání žalované proti částečně vyhovujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud stěžovatelce nepříznivé rozhodnutí formálně i obsahově řádně - logicky a srozumitelně - odůvodnil.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatelky však právní úvahy a postupy, jež byly odvolacím soudem v dané věci uplatněny, za protiústavní (v právě uvedeném smyslu) - ať již ve vztahu k námitkám procesním nebo hmotněprávním - mít evidentně nelze.
Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud jednak porušil zásady odvolacího procesu (jmenovitě princip neúplné apelace) a jednak "svévolně" interpretoval ustanovení §679 odst. 1 obč. zák.
Stěžovatelce však v tvrzení o porušení - ústavněprávně relevantním - zásad neúplné apelace přisvědčit nelze, neboť úsudek odvolacího soudu, že v rozhodném smyslu nešlo o nepřípustné novoty, není neobhajitelný. Vytýkaný důkaz se zřejmě (nadto) nikterak neodrážel v závěru, že její odstoupení od nájemní smlouvy je absolutně neplatné. Relevantní se obtížně jeví rovněž námitka, že odvolací soud prováděl opakovaně některé důkazy, neboť tím stěžovatelka nikterak zkrácena na svých právech být nemohla. Za zcela nepřípadné je potom nutno označit tvrzení (a všechny námitky z něj se odvíjející), že obecné soudy neprovedly důkaz účastnickým výslechem stěžovatelky, neboť je v kolizi s obsahem soudního spisu, ze kterého se podává, že tento výslech u jednání konaného dne 8. 10. 2008 proveden byl (viz č.l. 72, 73 spisu).
Ani ve vztahu k namítané interpretaci (resp. aplikaci) ustanovení §679 obč. zák. nelze dospět k závěru, že je zde důvod k zásahu Ústavního soudu, pakliže ji odvolací soud ukotvil v úvaze o přednosti autonomie vůle stran smlouvy a jejího výkladu, a to i kdyby mohl mít Ústavní soud za to, že je k dispozici i nazírání jiné. Bylo totiž výše řečeno, že není standardní opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, a kontext pouhého věcného přezkumu odtud vycházejících rozhodnutí není pro přezkum ústavněprávní rozhodný. Ku zdrženlivosti Ústavního soudu postačí zjištění, že namítané právní posouzení věci nepostrádá racionální odůvodnění, není zřejmým excesem či výrazem "libovůle" (viz výše), čímž své možnosti pokládá za vyčerpané.
Vzhledem k řečenému stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak je tomu v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu