ECLI:CZ:US:2010:3.US.2358.10.1
sp. zn. III. ÚS 2358/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., IČ 60197412, se sídlem Za Tratí 602, 339 15 Klatovy IV., právně zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem AK se sídlem Londýnská 55, 120 21 Praha 2, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010 č. j. 5 Cmo 180/2010-1848 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1743, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. srpna 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010 č. j. 5 Cmo 180/2010-1848 (v petitu ústavní stížnosti je nesprávně uvedena spisová značka), jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1743 (v petitu ústavní stížnosti je nesprávně uvedeno datum vydání usnesení), a to pro porušení článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), článku 2, článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 11. března 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1743 Městský soud v Praze nařídil předběžné opatření, kterým obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., se sídlem Za Tratí 602, Klatovy IV. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zakázal konat náhradní valnou hromadu svolanou na den 19. března 2010 od 10,00 hod. do sídla této společnosti (bod 1 výroku usnesení soudu prvního stupně). Uvedeným usnesením dále Městský soud v Praze zakázal Mgr. M. N. zahájit tuto náhradní valnou hromadu obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. a vykonávat funkci předsedy této náhradní valné hromady (bod 2 výroku). Uvedeným usnesením dále soud prvního stupně uložil Š. T., aby se při výkonu působnosti představenstva společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. zdržela v tomto bodu výroku usnesení uvedených jednání jménem této společnosti (bod 3 výroku).
Usnesením ze dne 14. června 2010 č. j. 5 Cmo 180/2010-1848 Vrchní soud v Praze odmítl odvolání žalovaného Ing. K. B. a společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. (výrok pod bodem I usnesení odvolacího soudu). Dále odvolací soud odmítl odvolání Š. T., směřující proti bodům 1 a 2 výroku napadeného usnesení (výrok pod bodem II). Konečně odvolací soud napadené usnesení v bodě 3. výroku potvrdil (výrok pod bodem III). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dovodil, že ta část výroku napadeného usnesení, jímž bylo Mgr. M. N. zakázáno zahájit náhradní valnou hromadu společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s., svolanou na den 19. března 2010 a vykonávat funkci předsedy této náhradní valné hromady, se žádného z odvolatelů (odvolateli byli žalovaný Ing. K. B., společnost Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. a Š. T.) netýká. Tímto rozhodnutím jim nebyly uloženy žádné povinnosti a nemohlo jím proto dojít k žádné újmě na jejich právech. V tomto rozsahu tedy podle odvolacího soudu nejsou k podání odvolání oprávněni. Stejný závěr učinil odvolací soud pokud jde o odvolání žalovaného Ing. K. B. a společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. proti bodu 3 výroku napadeného usnesení, jímž byly Š. T. uloženy povinnosti zdržet se jednání uvedených v tomto bodu výroku. Ani tato část rozhodnutí, dovodil odvolací soud, se práv či oprávněných zájmů žalovaného ani společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. netýká a nepřísluší jim proto brojit proti ní odvoláním. V tomto rozsahu proto odvolací soud odvolání podle ust. §218 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro nedostatek subjektivní legitimace odvolatelů odmítl. Pokud jde o odvolání směřující proti bodu 1 výroku napadeného usnesení, jímž bylo společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. zakázáno konat náhradní valnou hromadu svolanou na den 19. března 2010, odvolací soud konstatoval, že v daném případě jsou žalobcem opakovaně navrhována a soudem prvního stupně nařizována předběžná opatření, jejichž účinky jsou omezeny na jeden den. Vztahuje-li se zákaz určitého jednání, které je předmětem předběžného opatření, na takto vymezený časový úsek, pak jeho uplynutím zcela logicky zákaz zanikne [ust. §77 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. V době rozhodnutí odvolacího soudu tu tedy není nic, co by mohlo být předmětem přezkumu a odvolání směřující proti této části výroku napadeného usnesení proto odvolací soud s odkazem na ust. §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že již dříve podala proti obdobným rozhodnutím několik ústavních stížností, které Ústavní soud odmítl jako nepřípustné. S právním názorem Ústavního soudu nesouhlasí. Stěžovatelka poukazuje na soustavnost, s jakou je jí zakazováno konání valné hromady. Městský soud v Praze pět let každým jednotlivým rozhodnutím o předběžném opatření poskytuje ochranu právům společnosti PRAGUE ASSOCIATES (CYPRUS) LIMITED na úkor práv stěžovatelky a rovněž na úkor práv akcionářů, členů představenstva a Mgr. M. N. Zákazem konání valné hromady je znemožněno přijímat důležitá rozhodnutí stěžovatelky. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle názoru Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího rozhodnutí soudu prvního stupně pozbylo účinnosti uplynutím dne, na který byla svolána valná hromada, což je důvodem k tomu, aby odvolací soud odvolání odmítl. Takový postup je podle stěžovatelky nezákonný, neposkytuje ochranu jejím právům a svévolně odpírá stěžovatelce právo na přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, proti němuž zákon poskytuje právo podat opravný prostředek.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Pokud jde o bod 2 výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1743, kterým tento soud zakázal Mgr. M. N. zahájit náhradní valnou hromadu obchodní společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. a vykonávat funkci předsedy této náhradní valné hromady a dále bod 3 výroku tohoto usnesení, kterým soud prvního stupně uložil Š. T., aby se při výkonu působnosti představenstva společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. zdržela v tomto bodu výroku usnesení uvedených jednání jménem této společnosti, žádný z nich se stěžovatelky netýká, těmito výroky jí nebyly uloženy žádné povinnosti. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatelka nebyla účastníkem uvedené části řízení, takže nesplnila základní podmínku pro podání ústavní stížnosti zakotvenou v ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto pohledu bylo třeba její ústavní stížnost posoudit jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. Stejný závěr učinil Ústavní soud pokud jde o část výroku pod bodem I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010 č. j. 5 Cmo 180/2010-1848, kterým bylo odmítnuto odvolání žalovaného Ing. K. B., dále pokud jde o výrok pod bodem II usnesení, kterým odvolací soud odmítl odvolání Š. T., směřující proti bodům 1 a 2 výroku napadeného usnesení soudu prvního stupně a konečně pokud jde o výrok pod bodem III, kterým odvolací soud potvrdil bod 3 výroku usnesení soudu prvního stupně.
IV.
Ve zbývající části ústavní stížnost stěžovatelky směřuje proti bodu 1 výroku výše uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud prvního stupně rozhodl o zákazu konání valné hromady společnosti Pekárny a cukrárny Klatovy, a. s. a proti části výroku pod bodem I usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo odmítnuto stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčinými ústavními stížnostmi se již dříve několikrát zabýval.
K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjádřil již tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze a lze tedy tato rozhodnutí podrobit přezkumu v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti (neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku). Ústavní soud tedy pouze zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (článek 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (článek 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (článek 1 Ústavy a článek 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny); srov. např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 221/98 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 16, str. 17, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Dle názoru Ústavního soudu uvedeným požadavkům napadená rozhodnutí obecných soudů vyhovují. Stěžovatelka ostatně v tomto směru v ústavní stížnosti žádné výtky nevznáší. Ústavní soud proto neshledal důvod pro vydání zrušujícího nálezu. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 17. července 2009 sp. zn. II. ÚS 136/08, jímž druhý senát Ústavního soudu obsahově obdobnou ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a v němž mj. konstatoval, že řešením vzniklé problematické situace může být pouze vydání rozhodnutí ve věci samé, tedy rozhodnutí o žalobě na vydání akcií (viz též usnesení ze dne 13. října 2009 sp. zn. II. ÚS 967/09).
Pokud stěžovatelka opírá důvodnost své ústavní stížnosti i o délku trvání samotného soudního sporu, nemůže Ústavní soud tuto skutečnost přezkoumat, neboť tomu neodpovídá navrhovaný petit, jímž je při svém rozhodování vázán a který nemůže překročit. Navíc není z ústavní stížnosti zřejmé, zda stěžovatelka vyčerpala všechny prostředky, které jí právní řád k ochraně práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v dosud neskončeném řízení poskytuje.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti bodům 2 a 3 usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010 č. j. 53 Cm 95/2005-1743 a dále proti části výroku pod bodem I usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2010 č. j. 5 Cmo 180/2010-1848, kterým bylo odmítnuto odvolání Ing. K. B. a proti výrokům pod body II a III tohoto usnesení Vrchního soudu v Praze podle ust. §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným, ve zbývající části Ústavní soud ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu