ECLI:CZ:US:2010:3.US.2425.10.1
sp. zn. III. ÚS 2425/10
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Riegrova 14, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 56/2010-92, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2009, č. j. 38 Cad 16/2008-72, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. KUOK 52092/2008, a rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") - zrušil v záhlaví označená rozhodnutí soudů a správních orgánů, a aby z důvodu porušení zákazu diskriminace zrušil i část ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona č. 117/1995 Sb.), ve slovech "který je v bytě hlášen k trvalému pobytu".
Z ústavní stížnosti a obsahu připojených listin se podává následující.
Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 11. 2009, č. j. 38 Cad 16/2008-72, zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 20. 6. 2008, č. j. KUOK 52092/2008, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci ze dne 20. 5. 2008, č. j. 1459/8/OLD-1/1, jímž zamítl její žádost o dávku státní sociální podpory - příspěvku na bydlení.
Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 5. 2010, č. j. 3 Ads 56/2010-92, odmítl podle §104 odst. 4 ve spojení s §46 odst. 1 písm.d) s. ř. s. jako nepřípustnou s odůvodněním, že se opírala výlučně o jiné důvody, než jsou uvedeny v §103 odst. 1 s. ř. s., resp. že stížnost neobsahovala "ani jeden stížnostní bod", který by bylo možno podřadit pod některý z kasačních důvodů, vymezených označeným ustanovením. Podle soudu nepostačuje, pakliže stěžovatelka v kasační stížnosti toliko zákonný důvod pro podání stížnosti ohlásila [zde §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], aniž současně uvedla, v čem nezákonnost, tvrzenou v podobě nesprávného právního posouzení věci, spatřuje. Kasační soud též konstatoval, že nebylo-li možné projednat kasační stížnost věcně, nemohl se zabývat ani stěžovatelčiným požadavkem, aby podal návrh podle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), na zrušení části zákona č. 117/1995 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že správní orgány a soudy svým formalistickým přístupem k aplikaci zákona o státní sociální podpoře a zákona o pomoci v hmotné nouzi sice naplnily "literu zákona", popřely však jeho smysl a účel, tj. pomoci osobám potřebným. Diskriminační charakter §24 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., jestliže obsahuje podmínku trvalého pobytu, pak tkví podle stěžovatelky v tom, že vylučuje z možnosti žádat o příspěvek ty, kdož ze závažných důvodu žijí (či jsou nuceni žít) v bytě, k němuž získat trvalý pobyt nemají možnost; přitom institut trvalého pobytu má pouze evidenční charakter, a je proto nesprávné z něj činit zákonnou podmínku pro přístup k dávce.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V dané věci je především významné, že stěžovatelka, ačkoli navrhla i zrušení rozhodnutí kasačního soudu, obsahově proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevztáhla, resp. nezpochybnila ani jeho věcnou správnost, natožpak konformitu ústavněprávní.
Pro ústavněprávní přezkum je tudíž zde postačující zaznamenat, že závěry kasačního soudu o nepřípustnosti stěžovatelkou podané kasační stížnosti (§104 odst. 4, §103 s. ř. s.) jsou odůvodněné, a to adekvátně (logicky, podrobně a přesvědčivě), čímž jsou možnosti Ústavního soudu vyčerpány.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu co do té části ústavní stížnosti, jež směřuje proti usnesení Nejvyššího správního soudu.
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost odmítnuta tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje mimo jiné tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; nastupuje coby přípustná až teprve tehdy, když prostředky stanovené obecným právem byly vyčerpány. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn toliko v případě, že opravný prostředek, který je mu k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, nýbrž logicky i tehdy, když tak sice učinil, nikoli však "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně (srov. sp. zn. III. ÚS 2506/07).
Taková situace však nastala v dané věci, jestliže kasační stížnost - jako meritorně neprojednatelné - byla Nejvyšším správním soudem podle §104 odst. 4 s. ř. s. odmítnuta.
Důvod odmítnutí ústavní stížnosti ve zbylé části - pokud směřovala proti rozhodnutí krajského soudu a správních orgánů - tudíž spočívá v její nepřípustnosti ve smyslu výše vyloženého ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, s důsledky dle rovněž shora citovaného ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu.
Byla-li ústavní stížnost jako neprojednatelná odmítnuta, nepřichází - již logicky - v úvahu, aby se mohl Ústavní soud věcně zabývat s ní spojeným návrhem, na zrušení stěžovatelkou označeného ustanovení zákona, aplikovaného napadenými rozhodnutími správního orgánu a krajského soudu; ten musel být, coby návrh závislý, odmítnut rovněž, a to podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu