ECLI:CZ:US:2010:3.US.2427.10.1
sp. zn. III. ÚS 2427/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. S., 2. L. Š., 3. A. Fá., a 4. Ing. A. Č., všech zastoupených JUDr. Tomášem Homolou, advokátem v Praze 1, Opletalova 5, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 6. 2010 č. j. 28 Cdo 3543/2009-386 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 4. 2009 č. j. 22 Co 371/2008-354, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 8. 2010 stěžovatelé napadli a domáhali se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla dotčena jejich základní práva, a to právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v důsledku čehož mělo dojít i k zásahu do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 5. 2008 č. j. 6 C 39/2007-308 bylo k žalobě stěžovatelů, směřující proti Pozemkovému fondu České republiky a Českému zahrádkářskému svazu, základní organizaci "Labské kouty", určeno, že stěžovatelé jsou vlastníky konkrétních pozemků v k. ú. Pardubice (výrok I), v části, kde se stěžovatelé domáhali určení, že jsou spoluvlastníky dalších konkrétních pozemků ve stejném katastrálním území, byla žaloba zamítnuta (výrok II); současně bylo rozhodnuto, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Pardubicích č. 4404 ze dne 10. 12. 2002 (výrok III), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že žalovaní a vedlejší účastnice Jana Totterová jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice soudní poplatek z žaloby (výrok V). Na základě odvolání stěžovatelů i žalovaných Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") výše uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, IV a V změnil tak, že žalobu zamítl a stanovil, že žádný z účastníků řízení ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů řízení přes okresním, odvolacím i dovolacím soudem, ve výroku II krajský soud pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelů do prvního výroku rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud shora označeným rozsudkem zamítl, dovolání žalobců do druhého a třetího výroku odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdí, že krajský soud svým údajně formalistickým rozhodnutím popřel smysl a účel zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). V dané věci bylo třeba řešit otázku, zda vydání pozemků brání ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. V rámci této otázky bylo nezbytné zkoumat, zda na pozemcích byly postaveny chaty (případně některé z nich) až po odnětí pozemků v roce 1950 nebo již před jejich odnětím. V souvislosti s tím se stěžovatelé dovolávají názoru Ústavního soudu vysloveného např. v nálezu ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. I. ÚS 754/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, č. 123), dle něhož je nutné preferovat vydání pozemků, ledaže je beze všech pochybností naplněna podmínka pro jejich nevydání, v daném případě jen bude-li prokázáno zastavění chatami až po odnětí pozemků nebo faktické "zřízení zahrádkové nebo chatové osady na základě územního rozhodnutí po datu 1. října 1976". V soudním i správním řízení přitom bylo nade vší pochybnost prokázáno, že stavby - chaty fakticky tvořící chatovou osadu byly zřízeny ještě před odnětím pozemků jejich právní předchůdkyni, tato osada po odnětí byla pouze částečně přestavěna, resp. renovována, nikoliv zřízena, žádné územní rozhodnutí k jejímu zřízení nebylo nikdy vydáno. Přesto krajský soud posoudil zastavěnost pozemků ve vztahu k jejich původní a nové identifikaci v katastru jinak a nepravomocně přisouzený nárok stěžovatelů zamítl, a to aniž by se vypořádal se skutečnostmi zjištěnými zejména v řízení před soudem prvního stupně ohledně existence či zřízení staveb na pozemcích před jejich odnětím. Nerespektování požadavků a účelu restitučních předpisů mělo mít za následek popření jejich vlastnického práva. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor obsažený v "prvním" rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Cdo 1035/2006-149 (tedy v rozsudku vydaném přímo v této věci). Dle krajského soudu bylo třeba právní názor Nejvyššího soudu chápat tak, že je klíčové, zda na pozemku (jímž se rozumí pozemek tak, jak byl zapsán v době odnětí bez ohledu na případné nové označení v katastru nemovitostí) byla v rozhodném období, tj. od odnětí do 1. října 1976, vystavěna nová stavba. Zmíněný soud přitom nebral v potaz, zda na tom kterém pozemku v době odnětí již jiná stavba stála, či nikoliv. Stěžovatelé postup krajského soudu označují za formalistický a vytýkají mu nesprávný výklad jak shora označeného ustanovení, tak i právního názoru Nejvyššího soudu. S jeho (údajně překvapivým) rozhodnutím se dovolací soud nevypořádal a při nezměněném skutkovém základu popřel své předcházející rozhodnutí. Výsledkem dovolacího řízení mělo být rozhodnutí nepředvídatelného či dokonce libovolného charakteru, napadenými rozhodnutími mělo dojít k porušení principu právní jistoty, resp. předvídatelnosti soudního rozhodnutí, v důsledku nekonzistentnosti rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. délky celého restitučního řízení mělo také dojít k porušení práva stěžovatelů na to, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti odvolacímu soudu vytýkají, že nesprávně, v rozporu se smyslem a účelem restitučního zákonodárství, vyložil ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě, dovolacímu soudu pak, že takový výklad akceptoval, a to v rozporu se svým právním názorem vysloveným v této věci. S tímto názorem se však ztotožnit nelze. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2006 č. j. 28 Cdo 1035/2006-149 použil zužující výklad tohoto ustanovení, a to ve prospěch stěžovatelů, když vyloučil, že by povinnost vydat pozemek oprávněné osoby platila "absolutně, na neomezenou dobu před datem 1. 10. 1976", jak by mohlo být na základě doslovného výkladu vyvozeno, ale že "se týká jen doby po odnětí pozemku dotčeného výstavbou chatové osady poté, co přešel do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby". Jak lze dále vyvodit z tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud k tomuto závěru dospěl na základě teleologicko-historického výkladu, přičemž vycházel v podstatě z toho, že zájmy oprávněných osob zde převažují nad zájmy skupiny uživatelů (zahrádkářů a chatařů), a jako formalistický či extenzivní odmítl jiný v úvahu připadající právní závěr, který by bylo možno učinit za použití výkladu gramaticko-logického, postaveného na porovnání dikce ustanovení §11 odst. 1 písm. b), c) zákona o půdě na straně jedné a písm. d) na straně druhé. Nejvyšší soud sice blíže nevysvětluje, proč v daném případě má být zájem jedné skupiny více chráněn než zájem skupiny druhé, nicméně proti danému přístupu, který je navíc ve prospěch stěžovatelů, nelze nic namítat. Dle názoru Ústavního soudu se však lze domnívat, že zákonodárce neměl v úmyslu chránit ty, kteří se stali uživateli dotčeného pozemku ještě předtím, než došlo k převodu (přechodu) na stát nebo právnickou osobu, a to z důvodu, že nemohou být na svých právech či oprávněných zájmech podstatně dotčeni, neboť vydáním oprávněné osobě dojde (pouze) k obnovení - v určitém smyslu - "původního" stavu. Jiná situace je však v případě těch, kteří v dobré víře vycházeli z předpokladu, že pozemek je ve vlastnictví státu či právnické osoby, a pro které by v důsledku vydání pozemku oprávněné nastala "nová", obvykle komplikovaná právní situace (což ostatně platí i pro oprávněnou osobu).
V posuzované věci došlo dle krajského soudu k tomu, že předmětné pozemky byly zastavěny nejen před převodem (přechodem) předmětných pozemků na stát, ale také - a to z podstatné části - po něm (příp. že ač nebyly zastavěny, tvoří součást chatové osady a jsou určeny k individuální rekreaci). Vydáním předmětných pozemků stěžovatelům by tak byli rovněž dotčeni "noví" uživatelé, již ovšem požívají právní ochrany na základě ustanovení §11 odst. 1 písm. d) zákona o půdě. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, v jakém směru měl krajský soud pochybit a zákon o půdě vyložit v rozporu s jeho smyslem a účelem. Nutno připomenout, že jde stále o výklad tzv. jednoduchého práva obecnými soudy, do něhož Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší zasahovat; pokud tak Ústavní soud v restitučních věcech výjimečně (především v minulosti) činil, bylo tomu v případech principiálního nepochopení restitučních předpisů ze strany orgánů veřejné moci. Není ani možno se ztotožnit s námitkou, že by krajský soud závazný právní názor Nejvyššího soudu nerespektoval, neboť ve svém "prvním" rozsudku tento soud pouze konstatoval, že je třeba zjistit u jednotlivých původních pozemků, zda na nich byly zřízeny chaty před odnětím pozemku původním vlastníkům nebo až poté, ovšem k situaci, kdyby nastaly obě varianty současně, se nevyjádřil. K tomu možno dodat, že je to právě Nejvyšší soud, komu náleží posuzovat, zda byl či nikoliv soudem nižšího stupně respektován jeho právní názor. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než konstatovat, že stěžovateli uplatňované porušení práva na spravedlivý proces zjištěno nebylo. Porušení čl. 11 Listiny, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu, v dané věci vůbec v úvahu nepřipadá, neboť uvedené ustanovení chrání vlastnické právo konstituované (existující), a nikoliv tvrzený nárok na ně. Úvahy stěžovatelů stran porušení jejich práva na projednání věci bez zbytečných průtahů jsou bezpředmětné, neboť příslušné restituční řízení již bylo pravomocně ukončeno.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Krka
předseda senátu Ústavního soudu