ECLI:CZ:US:2010:3.US.2453.10.2
sp. zn. III. ÚS 2453/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. B., zastoupeného JUDr. Marcelou Šonkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2010, č. j. 55 Co 49/2010-191, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") v záhlaví označené rozhodnutí, které odvolací soud vydal v jeho občanskoprávní věci.
Z procesního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. 9. 2009, č. j. 26 C 575/2007-154, bylo v řízení o výživné manželky uloženo stěžovateli zaplatit Ing. L. B. (žalobkyni) 69 215 Kč (výrok III) a co do částky 116 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II); dále soud rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalobkyni na nákladech řízení 21 170 Kč a zaplatit České republice soudní poplatek 700 Kč (výrok IV, V).
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích III, IV a V potvrdil, a dále uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 19 670 Kč. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně shledal správným závěr, že stěžovatelem dovolávaná "aplikace §96 odst. 2 ZoR není v daném případě na místě", neboť - jak vyplývá z rozvodového spisu (sp. zn. 28 C 571/2007) - žalobkyně neopustila společnou domácnost "bez zjevných příčin a evidentních důvodů", ale až po podání návrhu na rozvod manželství, jež "vnímala jako vážně rozvrácené a cítila se v něm hrubě nespokojena"; tyto skutečnosti tak "odůvodňují" porušení povinnosti žalobkyně žít spolu s manželem, a současně je tím též "vyloučen" názor stěžovatele, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Též při posuzování výše výživného postupoval soud prvního stupně podle odvolacího soudu v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logické závěry a zjištěný skutkový stav též správně zhodnotil i po stránce právní; stanovené výživné "odpovídá kriteriím dle §91 odst. 2 a §96 odst. 1 ZoR", jestliže bylo též správně zjištěno, že výdělkové a majetkové poměry stěžovatele "flagrantně" převyšují poměry žalobkyně. Tvrzení stěžovatele, že "mu z majetku žádné příjmy neplynou, popř. že měl v rozhodném období vyšší výdaje než žalobkyně" shledal v konkrétní situaci neopodstatněným.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že odvolací soud při svém rozhodování převzal "ničím neprokázané" tvrzení žalobkyně o příčinách rozvratu manželství, jakož i o důvodech opuštění společné domácnosti; to pokládá za výraz postupů, jimž oponuje "zásadně", totiž že soudy odlišně přistupovaly k němu a k žalobkyni, neboť zatímco po něm požadovaly splnění povinnosti tvrzení a označení důkazů, u žalobkyně se při posuzování příčin rozvratu manželství a okolností, za kterých opustila společnou domácnost, spokojily pouze s jejím tvrzením o "údajném ponižujícím zacházení". Podobně při hodnocení neuspokojených potřeb žalobkyně v důsledku nedostatku peněžních příjmů pak po ní soudy nepožadovaly "ani tvrzení o tom, které její materiální a nemateriální potřeby zůstaly neuspokojeny", a oproti tomu jeho majetkové (výdělkové) poměry považovaly za "vysoce nadstandardní", převyšující poměry žalobkyně, aniž by však zdůvodnily, jak k tomuto závěru dospěly; stejně tak "neporovnaly" jeho příjmy a nezbytné výdaje, jež mu vznikly v "přímém důsledku opuštění domácnosti žalobkyní", ačkoliv teprve po tomto propočtu lze dospět k závěru o jeho hmotné úrovni, jež by měla být stejná jako u žalobkyně. Stěžovatel též namítá, že soudy "ignorovaly" okolnost, že jeho styk s nezletilou je upraven způsobem, jenž dává žalobkyni "dostatek časového prostoru", aby se v době, kdy je nezletilá v jeho péči, "zabývala vlastní výdělečnou činností", a že je tak "z hlediska časového prostoru na vlastní výdělečnou činnost" fakticky ve stejné situaci jako on.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§134, §135 o. s. ř.).
Ústavní soud tedy do organizace dokazování před obecnými soudy zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, zjevně nenaplňují.
Ani co do námitek proti výsledným skutkovým zjištěním, včetně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Nic z toho odvolacímu soudu ani soudu prvního stupně vytýkat nelze; jejich rozhodné skutkové závěry o stávajících majetkových poměrech žalobkyně i stěžovatele jsou podloženy odpovídajícími dílčími zjištěními, jimž stěžovatel toliko (na úrovni podústavního práva) vytýká neúplnost a jednostrannost, přičemž nečiní nic jiného, než že oponuje hodnocení provedených důkazů, resp. váze, kterou jim odvolací soud přičítal. Bylo však řečeno, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou; právě k tomu však stěžovatel vyzývá.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně se přitom podává, že oba soudy vycházely ze standardního (a adekvátního) výkladu institutu výživného a kritérií pro jeho určení (§96 odst. 1 zákona o rodině) a pozornost věnovaly právě těm skutkovým okolnostem, jež v jeho rámci mohly být relevantní. Ve svých právních závěrech o majetkových poměrech účastníků postupovaly v souladu s konstantní rozhodovací praxí, když vycházely nejen z příjmů, jež oba účastníci dosahovali v posuzovaném období, ale i z celkového hodnocení jejich majetkových poměrů včetně celkové hodnoty jejich movitého a nemovitého majetku, jakož i dosažené životní úrovně (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 244/03). Pro rozhodování o výživném mezi manžely totiž nepostačuje jen zjistit výši příjmů účastníků, ale je třeba zkoumat jednotlivě i osobní, rodinné a majetkové poměry každého z nich, jakož i konkrétní míru potřeb, založenou povahou jejich práce, způsobem života, zdravotním stavem; v dané věci muselo být přihlédnuto k tomu, že žalobkyně byla na rodičovské dovolené, měla v péči nezletilé dítě a jejím příjmem byl toliko rodičovský příspěvek. Tato rozhodná (a nezpochybňovaná) zjištění se pak logicky musela promítnout i do komparativního hodnocení majetkových poměrů stěžovatele, a není pochyb, že ve smyslu pozitivního vymezení jeho majetkového potenciálu ve vztahu k nároku žalobkyně na plnění vyživovací povinnosti mezi manžely.
V ústavněprávním kontextu nelze ani pominout, že právě rozhodné ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině vybízí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 528/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 23, nález č. 126, str. 217 a násl.), v němž je obecným soudům k dispozici relativně široký interpretační prostor, omezený až limity excesu, ať již věcného, logického či judikatorního, resp. situací, kdy podaný výklad dosahuje nepřípustné libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 31/06); není proto samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně obecné soudy pokládaly za určující, může být hodnocen též odlišně (jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti).
Stěžovateli nelze přisvědčit konečně ani v námitce, že zjišťování skutkového stavu bylo zatíženo "extrémní jednostranností", založené tím, že byl vystaven požadavku podle §120 odst. 1 o. s. ř. označit k tvrzením důkazy, na rozdíl od žalobkyně, jež tak - podle jeho mínění - činit nemusela, aniž by nesla jinak nevyhnutelné nepříznivé procesní důsledky. Platí totiž, že dovolával-li se ustanovení §96 odst. 2 zákona o rodině, spočívala potřebná procesní aktivita výlučně na něm. Jak se podává z procesního spisu, stěžovatel se na řízení aktivně podílel a svá procesní práva v plné míře realizoval, pročež pouze ze skutečnosti, že se mu v řízení nedostalo příznivějšího výsledku, zásah do jeho práva na spravedlivý proces, natožpak porušení zásady rovnosti účastníků v řízení dovozovat nelze.
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z předchozího plyne, že tak tomu je i v dané věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu