ECLI:CZ:US:2010:3.US.2456.10.1
sp. zn. III. ÚS 2456/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. září 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti F. F., zastoupeného JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem Polská 4, Karlovy Vary, zastoupeného na základě substituční plné moci Mgr. Alešem Váňou, advokátem a společníkem společnosti Aleš Váňa advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Drahovice, Zbrojnická 675/6, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. května 2010 č. j. 27 Co 217/2008-111, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. února 2008 č. j. 14 C 24/2006-85, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2010 a doplněné dne 1. 9. 2010, napadá stěžovatel oba v záhlaví tohoto usnesení označené rozsudky a tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody ve smyslu článku 36 odst. 1, a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podle názoru stěžovatele oba obecné soudy v pravomocně skončeném řízení neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly všechny v řízení navržené důkazy, aniž vysvětlily důvod, který je k takovému postupu vedl. I ty důkazy, které byly v řízení provedeny, údajně nesprávně zhodnotily, takže věc v důsledku této skutečnosti též nesprávně právně posoudily. Napadená rozhodnutí údajně nejsou řádně odůvodněna (§157 odst. 2 o. s. ř.), což porušuje zákaz libovůle soudů při jejich rozhodování.
Městskému soudu v Brně stěžovatel vytýká, že nevyhověl jeho návrhu, aby v řízení byly provedeny jako listinné důkazy veškeré doklady uzavřené mezi stěžovatelem a žalovaným 100MEGA Distribution s. r. o. (dále jen "žalovaný"), které se týkají podmínek upravujících poskytování záruky "carry-in" v období od června 2003 do srpna 2005. Tyto listiny měl soud prvního stupně vyžádat od žalovaného. Soud prvního stupně prý bez náležitého odůvodnění neprovedl ani stěžovatelem připojené listinné doklady (kopii dodacího listu ze dne 20. 6. 2003, kopii příjmového dokladu z téhož data a kopii "ukončovacího zakázkového listu č. 1C04056).
Výše uvedené nedostatky důkazního řízení nebyly podle tvrzení stěžovatele odstraněny ani v řízení odvolacím. V souvislosti s výše uvedenou problematikou tzv. opomenutých důkazů poukazuje stěžovatel na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 1954/09 a tvrdí, že z odůvodnění napadených rozsudků není možné zjistit konkrétní úvahy soudu vztahující se k hodnocení jednotlivých důkazů ani jím není odůvodněno neprovedení stěžovatelem navržených důkazů. Tento procesní postup tak údajně zpochybňuje správnost rozhodnutí obecných soudů ve věci samé.
II.
Jak se zjišťuje z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2008 č. j. 14 C 24/2006-85, stěžovatel se žalobou po žalovaném domáhal zaplacení částky 55 095,20 Kč s příslušenstvím s tím, že kupní smlouvou ze dne 20. 6. 2003 od žalovaného koupil notebook za částku 45 160,- Kč bez DPH, který téhož dne prodal T. K. za částku 55 595,- Kč. Jmenovaný si současně zakoupil i rozšířenou tříletou záruku. V průběhu záruční lhůty byly na zboží zjištěny závady, které byly, z valné většiny, z titulu odpovědnosti za vady bezplatně odstraněny. Nebyla odstraněna závada na reproduktoru. Protože odstraňování této závady přesáhlo zákonnou lhůtu 30 dnů, odstoupil pan K. dne 29. 7. 2005 od kupní smlouvy se stěžovatelem, což stěžovatel sdělil dopisem žalovanému. Žalovaný odmítl odpovědnost za údajné prodlení při vyřizování reklamace s tím, že opravený notebook byl stěžovateli dne 4. 8. 2005 odeslán spediční službou. Stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy uzavřené s žalovaným.
Městský soud v Brně po provedení listinných důkazů doložených účastníky řízení a po výslechu svědka T. K. žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně vzal za prokázané, že stěžovatel i žalovaný jsou podnikatelské subjekty, které v projednávané věci mezi sebou navázaly obchodně závazkový vztah, na který je nutné vztáhnout režim obchodního zákoníku. Obchodní zákoník nepřiznává kupujícímu (automaticky) nárok na záruku, neboť ji považuje za otázku dispozitivní povahy, což znamená, že strany smlouvy se mohou ve svých ujednáních od ustanovení, upravujících podmínky záruky, odchýlit. Takový případ nastal ve vztahu stěžovatele a žalovaného. Bylo zjištěno, že součástí kupní smlouvy byl i reklamační řád žalovaného, který vymezoval nároky kupujícího v případě vad zboží. Protože ustanovení §429 a §430 obchodního zákoníku jsou dispozitivní povahy, má přednost smluvní úprava, dohodnutá účastníky, před zákonnou úpravou. Možnost odstoupení od smlouvy v případě vad zboží smluvně upravena stranami nebyla, proto stěžovatel takovou možnost jako kupující nemohl platně využít. Podle názoru soudu prvního stupně nedošlo ani k podstatnému porušení zmiňované kupní smlouvy.
Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolací soud při nařízeném jednání zopakoval část listinných důkazů provedených již v řízení před soudem prvního stupně a dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně tak, jak jsou uvedena v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, jsou správná, přičemž z nich byl tímto soudem vyvozen i odpovídající právní závěr.
Rovněž je nepochybné, uvádí dále odvolací soud, že stěžovatel ve své žalobě směšuje dva právní vztahy a nároky z nich vyplývající pro jeho účastníky - obchodněprávní vztah mezi ním a žalovaným a občanskoprávní vztah mezi ním a T. K. Žalovaný poskytl stěžovateli dvouletou záruční dobu s tím, že způsob uplatnění reklamace i další reklamační podmínky byly vymezeny v reklamačním řádu žalovaného, mezi něž však povinnost opravit předmětný notebook ve 30denní lhůtě nespadala a žalovaný postupoval v souladu se smlouvou a reklamačním řádem, pokud ho po poslední opravě zaslal stěžovateli.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká oběma obecným soudům, jejichž rozsudky byly napadeny předmětnou ústavní stížností, porušení svých základních práv, konkrétně porušení článku 36 odst. 1 Listiny, garantujícího každému domáhat se stanovenými postupy svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, a článku 38 odst. 2 Listiny, zaručujícího právo každému, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
K namítanému porušení článku 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud již ustáleně judikuje, že k takovému porušení dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno jeho právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popřípadě by tento soud odmítl bezdůvodně jednat a rozhodnout o podaném návrhu, resp. by zůstal v řízení delší dobu nečinný), případně by mu bylo odepřeno právo využívat svých procesních prostředků účastníka řízení. Taková procesní situace v projednávané věci nenastala. Stěžovateli bylo umožněno podat předmětnou žalobu, která byla v řízení projednána a bylo o ní pravomocně rozhodnuto, a to veřejně a v jeho přítomnosti, přičemž se měl možnost vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Průtahy v řízení stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku především soudu prvního stupně. Z jeho odůvodnění je dostatečným způsobem seznatelné, jaké důkazy byly v řízení provedeny a jaká skutková zjištění z nich tento soud vyvodil. Ústavní soud nemá pochybnost o tom, že v důkazním řízení byly provedeny všechny, pro rozhodnutí ve věci samé relevantní důkazy, které byly, v rámci zákonné důkazní povinnosti žalobce (§79 odst. 2 o. s. ř.), soudu předloženy. Jestliže účastníci řízení v řízení sporném mají zákonnou povinnost tvrzení a povinnost důkazní (§120 odst. 1 o. s. ř.), je jejich věcí, aby svá tvrzení prokázali (či naopak vyvrátili tvrzení protistrany), a to jednak přeložením listinných důkazů opodstatňujících žalobní návrh, jednak i navržením důkazů k prokázání právně významných skutečností, ohledně nichž má účastník unést břemeno tvrzení. Takový důkazní návrh musí splňovat požadavek určitosti a nezaměnitelnosti, tedy nelze ho charakterizovat zobecňujícími kritérii, přičemž nepochybně by mělo jít o reálně existující důkaz, jehož obsah (v případě listinného důkazu) může, resp. by mohl zvrátit dosud soudem učiněný skutkový nebo právní závěr (obdobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 1396/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci soud prvního stupně i soud odvolací provedly dokazování celou řadou listinných důkazů (přičemž odvolací soud jejich provedení zčásti zopakoval). Protože provedení dalších důkazů, které by mohly v řízení dosud zjištěný skutkový stav věci či z něj vyvozený právní závěr zcela zvrátit, nebylo reálné, soudy k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupily. Za nastalé procesní situace by jejich provedení bylo nadbytečné.
Jestliže totiž stěžovatel hodlal konkrétně neoznačenými "dokumenty, které byly uzavřeny mezi jednotlivými subjekty v období od června 2003 do srpna 2005 a které měly upravovat podmínky pro poskytování záruky carry-in", které se navíc nenacházely v jeho dispozici, prokázat "význam tříletého servisního certifikátu", pak nepochybně je správný názor odvolacího soudu, že "za daného stavu bylo nerozhodné, jaké podmínky záruky byly dohodnuty mezi společností Acer a konečným spotřebitelem, neboť tyto podmínky se na vztah žalobce a žalovaného nevztahovaly".
I když tedy odvolací soud výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku nereagoval na všechny jednotlivosti uváděné stěžovatelem, přesto je s ohledem na výše uvedené zřejmé, že svým povinnostem na řádné odůvodnění rozsudku ve smyslu ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. dostál.
Ústavní soud neshledal, že by v rámci pravomocně skončeného řízení byla porušena stěžovatelem uvedená základní práva a svobody.
Z všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu