ECLI:CZ:US:2010:3.US.2478.09.1
sp. zn. III. ÚS 2478/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., právně zastoupeného JUDr. Petrem Zimou, advokátem AK se sídlem Slezská 13, 120 00 Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. září 2009, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 22. ledna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171, jakož i usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183, a to pro porušení článku 4 odst. 4, článku 11 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. června 2009 č. j. 5 Cmo 109/2009-183 bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2009 č. j. 50 Cm 67/2005 -171, kterým soud prvního stupně uložil navrhovatelům ad a) (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel"), ad b) a ad c), aby zaplatili České republice - Krajskému soudu v Brně zálohu na náklady důkazu - zpracování znaleckého posudku, každý z navrhovatelů ve výši 50 000,- Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci k námitkám stěžovatele konstatoval, že v tomto konkrétním případě jsou ve spise podklady pro zpracování znaleckého posudku, navrhovatelé ad a), ad b) a ad c) s vypracováním znaleckého posudku, jak vyplynulo z podání navrhovatele ad a), přímo počítali, měli možnost na jednání soudu prvního stupně vznést konkrétní požadavky na obsah znaleckého posudku a trvat na odborných otázkách, na které má znalec odpovědět. Podle odvolacího soudu je rovněž zřejmé, že si s ohledem na odbornou náročnost tohoto znaleckého posudku soud prvního stupně správně vybral za znalce právnickou osobu - znalecký ústav. S ohledem na poznatky odvolacího soudu z úřední činnosti v obdobných věcech a zprávu vybraného znaleckého ústavu odvolací soud shledal zálohu požadovanou po navrhovatelích, kteří výslovně navrhovali vypracování znaleckého posudku, ve výši celkem 150 000,- Kč, zcela přiměřenou tomuto druhu řízení, rozsahu a odborné náročnosti vypracovávaných znaleckých posudků v obdobných věcech.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že vymezení znaleckého úkolu v předmětném řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění a přiznání práva na jinou výši protiplnění je pouze obecné, a tedy nedostatečné, neboť neřeší konkrétní sporné body. Takový postup soudu je podle názoru stěžovatele v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatel je přesvědčen, že za dané situace vytvoření nového finančního plánu novým znalcem jmenovaným soudem je zbytečným zvyšováním nákladů řízení a vede ke zbytečným průtahům v řízení.
Postupem Krajského soudu v Brně, jakož i Vrchního soudu v Olomouci při vyměřování zálohy na znalecký posudek bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na přístup k soudu. Stanovení vysoké zálohy na vypracování znaleckého posudku, která je výsledkem příliš širokého zadání, které není nezbytné vzhledem k nespornému přístupu stran k finančnímu plánu, představuje excesivní procesní břemeno pro stěžovatele a porušuje tak jeho právo na spravedlivý proces. Stěžovatel uvádí, že výslovně nežádal přezkoumání finančního plánu, protože se chtěl vyhnout časovým průtahům a nechtěl riskovat příliš vysoké náklady řízení. Zvolený postup soudu podle stěžovatele může vést jen k vršení nových znaleckých posudků, k průtahům v řízení a k mrhání finančními prostředky.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podle obsahu ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s tím, jak je soudy rozhodujícími v předmětné věci zjišťován skutkový stav věci, zejména pak namítá, že v předmětné věci byl znalecký úkol vymezen pouze obecně, a tedy nedostatečně, což vede k porušení zásady hospodárnosti řízení.
Ústavní soud připomíná, že je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení uváží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně zda je nutné dokazování doplnit.
V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Jinými slovy, zadaný znalecký posudek směřuje k objasnění skutkového stavu věci a je na úvaze obecného soudu, zda je tento objasněn natolik, aby mohl učinit zodpovědné rozhodnutí ve věci samé. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že mu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Je pouze věcí obecného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře své rozhodnutí. Svůj myšlenkový postup však musí obecný soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit.
Řízení před obecným soudem jako zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotně právní normy, a na této aplikaci postavené meritorní rozhodnutí ve věci samé, podléhá, v celém svém průběhu, procesnímu vývoji, jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat a eventuálně napravit jinak než v rámci přezkumu konečného rozhodnutí ve věci, včetně řízení, které mu předcházelo. Napadená usnesení obecných soudů o uložení povinnosti zaplatit zálohu na náklady zpracování znaleckého posudku jsou právě takovým dílčím krokem ve zmíněném řízení před Krajským soudem v Brně. Nejde tedy o konečné rozhodnutí ve věci samé, protože celé řízení je vlastně na samém počátku. Stěžovatel může v rámci celého řízení před obecnými soudy navrhovat odstranění eventuálních procesních vad obvyklým a zákonem předvídaným způsobem. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů nastupuje teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení o opravných prostředcích před odvolacím soudem (ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V předmětné věci stěžovatelem napadená usnesení jsou rozhodnutími procesní povahy. Provedení znaleckého posudku je pouze jedním z důkazů v předmětném soudním řízení, rozhodnutí o povinnosti zaplatit zálohu na náklady důkazu není tedy konečným rozhodnutím ve věci samé, a proto proti němu nelze brojit ústavní stížností. Teprve když na základě znaleckého posudku bude vydáno soudní rozhodnutí ve věci samé, je možno je napadnout opravnými prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. A až po vyčerpání všech těchto procesních prostředků lze eventuálně podat proti konečnému pravomocnému rozhodnutí ústavní stížnost.
V ústavní stížnosti stěžovatel naznačuje své obavy z průtahů v řízení před obecnými soudy. Průtahy v řízení mohou představovat tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, o němž je Ústavní soud, jsou-li pro to splněny všechny zákonné podmínky (viz zejména ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), oprávněn rozhodnout způsobem předpokládaným v ust. §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. To však stěžovatel v ústavní stížnosti nepožadoval.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu