ECLI:CZ:US:2010:3.US.2484.10.2
sp. zn. III. ÚS 2484/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. T. Z., právně zastoupeného JUDr. Evou Halířovou, advokátkou AK se sídlem Kroftova 1, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 2 Ko 30/2010-961 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 97 K 33/2003-885, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 2 Ko 30/2010-961, jakož i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 97 K 33/2003-885, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2010 č. j. 2 Ko 30/2010-961 bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2010 č. j. 97 K 33/2003-885, kterým soud prvního stupně v konkursu vedeném na majetek SEMOS, a. s., zprostil Ing. T. Z. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") funkce správce konkursní podstaty úpadce (výrok pod bodem I.), a novou správkyní ustanovil JUDr. Jiřinu Lužovou (výrok po bodem II.).
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho právní věci rozhodující soudy nesprávně vyložily ust. §8 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"). Stěžovatel poukazuje na to, že odvolací soud si odporuje, když na jednu stranu uvádí, že konkursní soud je v případě, kdy se konkursní věřitelé usnesou na návrhu, aby byl správce funkce zproštěn, zásadně povinen takovému návrhu vyhovět, ale vzápětí uvádí, že ve výjimečných případech může konkursní soud rozhodnout jinak, ale v takovém případě je ovšem nezbytné, aby v odůvodnění usnesení přesvědčivě vysvětlil, jaké závažné pochybnosti jej vedly k závěru, že návrh je třeba zamítnout. Odvolací soud tím chtěl podle stěžovatele nepochybně vyjádřit, že pokud neexistují žádné pochybnosti, tak musí konkursní soud návrhu vyhovět. Obráceně to ale znamená, že pokud závažné pochybnosti, tak jako v tomto konkrétním případě, objektivně existují, měl by je konkursní soud posoudit a minimálně uvést, proč v tom kterém případě žádné závažné pochybnosti o změně správce nemá.
Odvolací soud uvádí, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky k vydání rozhodnutí podle ust. §8 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání, a to přesto, že to podle stěžovatele neodpovídá skutečnosti, neboť konkursní soud ani soud odvolací se nezabývaly tím, zda jsou zde závažné pochybnosti, vedoucí k zamítnutí návrhu, či nikoliv.
Stěžovatel uvádí, že od samého počátku při výkonu své funkce musel čelit útokům ze strany těch samých konkursních věřitelů, kteří se následně usnesli na návrhu na jeho zproštění funkce.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy) není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se závěry, ke kterým dospěly v napadených rozhodnutích ve věci rozhodující soudy. Takto pojatá ústavní stížnost, která ovšem zůstává zcela v rovině podústavního práva, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o jeho zproštění funkce správce konkursní podstaty a namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily ust. §8 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. července 2007. Ústavní soud připomíná, že v zásadě není povolán k výkladu podústavního (zákonného) práva, neboť ten náleží soudům obecným.
V souzené věci Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na ust. §8 odst. 5 zákona č. 328/1992 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. července 2007, podle nějž se věřitelé mohou usnést na návrhu, aby byl správce konkursní podstaty zproštěn funkce a ustanoven správce nový. Soud může takový návrh zamítnout jen tehdy, má-li o změně v osobě správce závažné pochybnosti. Protože v souzené věci městský soud žádné závažné pochybnosti o změně správce v okamžiku usnesení věřitelů neměl, rozhodl na návrh věřitelů o zproštění funkce. S uvedeným závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a podotknul, že pro rozhodnutí o zproštění je podstatné, že soud řádně svolal schůzi konkursních věřitelů a že na schůzi přítomní věřitelé se usnesli prostou většinou hlasů, počítaných podle výše jejich pohledávek, na zproštění Ing. T. Z. funkce správce konkursní podstaty úpadce.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. článek 81, článek 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva.
Pochybení daného rázu však Ústavním soudem v této věci zjištěno nebylo.
Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených usneseních, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou. Obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a při respektování hranic vymezených ústavněprávními předpisy. Výklad dotčených ustanovení, který provedl Vrchní soud v Praze (a před ním Městský soud v Praze), není výkladem nestandardním.
Nad rámec Ústavní soud připomíná, že základní právo být správcem konkursní podstaty, které by bylo dovoditelné z ústavních norem, neexistuje (srov. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 531/98, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu svazek 13, str. 411).
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu