ECLI:CZ:US:2010:3.US.2525.10.2
sp. zn. III. ÚS 2525/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelek 1. M. F., 2. V. M. a 3. M. T., všech zastoupených Mgr. Janem Boučkem, advokátem v Praze 1, Charvátova 11, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2010 č. j. 11 Co 293/2010-293, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi ze dne 30. 8. 2010 stěžovatelky napadly a domáhaly se zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2010 č. j. 11 Co 293/2010-293, a to pouze ve výroku, kterým byla každé z nich uložena povinnost zaplatit na nákladech státu částku 1 637,50 Kč na účet České republiky - Okresního soudu v Sokolově. Tvrdily přitom, že uvedeným rozhodnutím byla porušena jejich základní práva garantovaná čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listina základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Tyto ústavní stížnosti byly spojeny usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10, IV. ÚS 2528/10, I. ÚS 2536/10 ke společnému řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelky shodně uvedly, že se v pozici žalovaných účastnily řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytu, v němž žalobce J. Š. nejdříve požadoval, aby mu byl přikázán podíl stěžovatelek, to ovšem údajně za nepřiměřeně nízkou cenu, posléze mezi účastníky řízení došlo k dohodě a byt byl prodán třetí osobě. Usnesením ze dne 24. 3. 2010 č. j. 7 C 154/2006-280 Okresní soud v Sokolově toto řízení podle §111 odst. 3 věty poslední občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") zastavil (výrok I) a uložil žalobci zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 174 029,70 Kč (výrok II) a České republice na náhradě nákladů řízení částku 5 050 Kč (výrok III). K odvolání žalobce pak Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že na nákladech státu uložil žalobci zaplatit částku 137,50 Kč a každé ze stěžovatelek částku 1 637,50 Kč, výrok II pak potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelky - s poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 3280/09 a ze dne 13. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1099/09 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) a ze dne 20. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 257/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 39, č. 231) - tvrdí, že v daném případě došlo k procesnímu excesu, konkrétně že závěr odvolacího soudu o tom, že by se měly podílet na náhradě nákladů řízení státu, je v extrémním nesouladu s principem spravedlnosti, a to z důvodu, že řízení bylo zastaveno pro nečinnost žalobce, že do řízení byly "zataženy proti své vůli", přičemž se mělo jednat o šikanózní výkon práva ze strany žalobce, navíc soud jejich právo "jasně deklaroval" v rámci rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelek s tím, jak krajský soud posoudil otázku náhrady nákladů státu, a v důsledku toho každé z nich uložil zaplatit částku necelých dvou tisíc korun. Přestože v posuzované věci jde o náhradu nákladů řízení, kdy předmětem sporu je "bagatelní" částka, stěžovatelky se domáhají věcného projednání ústavní stížnosti, a to s poukazem na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. V této souvislosti je třeba poznamenat, že úlohou Ústavního soudu je řešit výlučně ústavněprávní otázky, a bylo by zásadně mylné chápat tento soud jako "náhradní" odvolací či dovolací orgán v systému obecné justice pro ty případy, kdy zákon podání toho kterého řádného či mimořádného opravného prostředku vylučuje. Nerespektování zmíněné skutečnosti ze strany účastníků řízení vede k tomu, že Ústavní soud musí vyřizovat velké množství podání a tato pak odmítat pro zjevnou neopodstatněnost. Je snad zbytečné upozorňovat, že kapacita Ústavního soudu je značně omezená, neboť soudců tohoto soudu je toliko 15 a tento počet není možné dále zvyšovat (řešením není ani navyšování stavu odborného personálu, zejména asistentů soudců, protože by pak de facto nešlo o rozhodování soudců, ale jejich aparátu). Je-li pak tímto způsobem Ústavní soud - v podstatě zbytečně - zatěžován, jen obtížně se může koncentrovat na skutečně závažné případy a dotčeným subjektům poskytovat řádnou, resp. včasnou ochranu.
V obecné rovině platí, že otázky nákladů řízení jsou "integrální součástí soudního řízení jako celku". To ve svém důsledku znamená, že obecné soudy mají povinnost v průběhu soudního řízení (a také po jeho skončení) tyto otázky v souladu s příslušnými procesními předpisy řešit. Jejich procesní postup přitom může mít v některých případech bezprostřední dopady v ústavněprávní oblasti, neboť zde existuje úzká souvislost mezi takovým postupem a právem na spravedlivý proces, resp. právem na přístup k soudu. Ovšem v případě náhrad nákladů řízení, kde rozhodují soudy až zpravidla po skončení řízení, jimi vydaná rozhodnutí (jako taková) ústavněprávní povahu nemají. Jedná se totiž o rozhodnutí o "běžných" právech a povinnostech fyzických či právnických osob (konkrétně o jejich finančních nárocích), a to podle norem tzv. jednoduchého práva, byť jsou tyto normy procesního charakteru. Navíc, jak v minulosti Ústavní soud konstatoval, ač jimi mohou být účastníci podstatně dotčeni, není možné tato rozhodnutí stavět na roveň rozhodnutím ve věci samé. To plyne z kvalitativní stránky daného rozhodování, jež má vedlejší, akcesorickou povahu (k rozhodování o věci samé). V procesní rovině se tato skutečnost projevuje tím, že na "řízení o nákladech řízení" dopadají jen některé z principů spravedlivého procesu (a ty často v modifikované podobě). Jde-li o samotná rozhodnutí, je nepochybné, že stejně jako jiná rozhodnutí musí splňovat základní požadavky, jež jsou vyvozovány z pravidel spravedlivého procesu. Na straně druhé při hodnocení případných vad je třeba zohlednit výše zmíněnou povahu těchto rozhodnutí s tím, že jen skutečně zcela zásadní pochybení mohou vést k porušení ústavnosti.
V jistém smyslu je jiná situace v případě rozhodování (rozhodnutí) obecných soudů v tzv. bagatelních věcech, kde naopak faktické dopady na osobu účastníka budou zpravidla zcela zanedbatelné. Zde se ochrana ústavních principů stává v podstatě jen symbolickou, často bez valného praktického významu [např. spravedlivý proces, o který v těchto případech zpravidla jde, je jistě významnou hodnotou sám o sobě, na straně druhé nelze zcela abstrahovat od skutečnosti, že současně (a především) jde o prostředek k dosažení určitého cíle, tj. rozhodnutí ve věci samé]. Tato ochrana dokonce může být v důsledku prodlužování řízení a vzniku dalších nákladů k tíži jeho účastníků, jež nakonec mohou být ve značné (až absurdní) disproporci k hodnotě předmětu řízení (nehledě na obtížně vyčíslitelné, ovšem nepochybně vysoké náklady, které vznikají státu v souvislosti s řízením před Ústavním soudem), až kontraproduktivní.
Vzhledem k tomu se Ústavní soud zaměřil na otázku, zda stěžovatelky dostatečně zdůvodnily, proč mají za to, že jejich případ - i přes skutečnost, že jde o věc náhrady nákladů řízení, nota bene v bagatelní výši, dosahuje ústavněprávní kvality. Ve své ústavní stížnosti sice označují výsledek procesu interpretace a aplikace občanského soudního řádu, resp. těch jeho ustanovení, která zakotvují pravidla pro rozhodování soudů o nákladech řízení (tedy tzv. jednoduchého práva), za "nerespektující logiku meritorního rozhodnutí" či "extrémně nesouladná s principem spravedlnosti", žádné konkrétní vady, jimiž by měl být zmíněný proces postižen, neuvádějí, a pokud (snad) tak činí, jejich argumentace se míjí se závěry krajského soudu, obsaženými v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z něj je především patrno, že krajský soud se otázkou nákladů řízení státu podrobně zabýval a své závěry řádně zdůvodnil. Vycházel přitom z toho, že jde-li o otázku náhrady nákladů řízení účastníků, v dané věci nelze žalobci přičítat zavinění na zastavení řízení, protože stejně tak jako on mohly stěžovatelky podat návrh na pokračování řízení, a proto bylo třeba postupovat podle ustanovení §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (a nikoliv tedy §146 odst. 2 o. s. ř., jak uvedl soud prvního stupně). Dále pak krajský soud dospěl k závěru o nutnosti separace těchto nákladů ve smyslu §147 odst. 1 o. s. ř. (pozn.: kde soud rozhoduje bez ohledu na výsledek řízení), na základě čehož se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je třeba uložil žalobci, aby nahradil stěžovatelkám náklady části řízení. S ohledem na to, že posledně uvedené ustanovení nelze u náhrady nákladů státu použít, pak krajský soud dospěl k závěru, že se na těchto nákladech musí podílet všichni účastníci. Z uvedeného je patrno, že to nebyl pouze žalobce, kdo zavinil zastavení řízení, jak stěžovatelky tvrdí; v napadeném usnesení se také nic neuvádí o tom, že by šlo o šikanózní žalobu a že by proto žalobce měl hradit náklady řízení (důvodem toho měla být ve smyslu §147 odst. 1 o. s. ř. skutečnost, že žalobce svým zaviněním způsobil vznik zbytečných nákladů). Především ale krajský soud zdůvodnil, proč zde nelze otázku náhrad nákladů státu řešit shodně jako otázku náhrad nákladů účastníka řízení.
Pokud by Ústavní soud za situace, kdy žádná z výše uvedených úvah obecného soudu nebyla zpochybněna z hlediska správnosti, natož pak ústavnosti, přistoupil k přezkumu odůvodněných závěrů obecného soudu a sám vyhledával případné vady v interpretaci a aplikaci příslušných procesních ustanovení, stal by se skutečně "superrevizní" instancí v systému obecné justice. Tuto roli však tento soud v minulosti opakovaně hrát odmítl s tím, že by takový postup byl mimo rámec jeho oprávnění. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu