ECLI:CZ:US:2010:3.US.2534.09.1
sp. zn. III. ÚS 2534/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. ledna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. S., právně zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, proti usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 3. 2009 č. j. 0Nt 819/2006-36 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 10. 7. 2009 sp. zn. 14 To 189/2009, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh, byl napadeným usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 11. 3. 2009 podle ust. §45a odst. 4 tr. zák. za použití §340b odst. 1 tr. řádu přeměněn nevykonaný trest obecně prospěšných prací, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 9. 2006 č. j. 2 T 164/2005-140 ve výměře 280 hodin, na nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 140 dnů, pro jehož výkon byl stěžovatel dle ust. §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Navazujícím usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 7. 2009 sp. zn. 14 To 189/2009 byla posléze zamítnuta stěžovatelova stížnost proti citovanému usnesení soudu prvého stupně.
V odůvodnění ústavní stížnosti navrhovatel uvedl, že napadená rozhodnutí nejsou náležitě odůvodněna, zejména v nich absentuje vyjádření ke vzneseným námitkám, argumentům a návrhům účastníků řízení. Dle názoru stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly s jím vznesenými důkazními návrhy, které směřovaly k objasnění důvodů nevykonání trestu obecně prospěšných prací.
II.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů, do jejichž rozhodovací pravomoci je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup vybočoval z mezí ústavnosti (srov. např. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 224/98 dostupný v databázi NALUS).
V projednávané věci Ústavní soud především konstatuje, že argumentace stěžovatele má zcela paušální charakter; není jakkoli blíže konkretizováno, které důkazní návrhy stěžovatele měly být obecnými soudy opomenuty, případně v jakém směru se jejich skutková zjištění nejeví objektivní. Ústavní stížnost tak má fakticky povahu návrhu blanketního. Skutečnost, že Ústavní soud je vázán toliko petitem ústavní stížnosti a nikoliv již jejím odůvodněním (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 129/99, I. ÚS 424/2000), neznamená, že by stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžovalo břemeno tvrzení a neměl tudíž povinnost ve svém návrhu nabídnout konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2540/09).
Ústavní soud současně konstatuje, že napadená rozhodnutí sama v žádném směru nesvědčí o oprávněnosti paušálních tvrzení stěžovatele. Již z relativně stručného odůvodnění usnesení soudu prvého stupně plyne, že stěžovatel se výkonu trestu obecně prospěšných prací záhy počal vyhýbat, a to i po opakovaných výzvách probačního úředníka, ba dokonce i poté, co mu byl umožněn další výkon obecně prospěšných prací v pozdějším termínu na podzim roku 2008. Po celou dobu si byl stěžovatel vědom možných důsledků takového jednání, o nichž byl náležitě poučen.
Krajský soud v Hradci Králové se posléze zabýval i důkazními návrhy stěžovatele, aby byli vyslechnuti jeho rodinní příslušníci, kteří by mohli dosvědčit, že se musel z pracovních, resp. existenčních důvodů zdržovat v cizině, a že tato doba nebyla zohledněna v roční lhůtě pro výkon trestu obecně prospěšných prací. Krajský soud poukázal na jednání stěžovatele, který po výkonu 20 hodin obecně prospěšných prací bez omluvy přestal k poskytovateli práce docházet, ačkoli mu v dalším výkonu prací nebránily žádné objektivní překážky. Obecný soud zároveň poukázal na dohodu o projednání podmínek výkonu obecně prospěšných prací, v níž se stěžovatel zavázal, že práce vykoná ve lhůtě ve smyslu ust. §45a odst. 3 tr. zák. Krajský soud zdůraznil dobrovolnost rozhodnutí stěžovatele upřednostnit práci v cizině před výkonem alternativního trestu. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je mimo jiné patrno, že pobyt stěžovatele v cizině neměl ráz nevyhnutelné překážky ve smyslu ust. §45a odst. 3 písm. b) tr. zák. Nelze přitom pominout ani to, že podle judikatury obecných soudů se dobou pro výkon trestu obecně prospěšných prací podle §45a odst. 4 tr. zák. rozumí jak doba 1 roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu (§45a odst. 3 tr. zák.), tak i v jejím rámci stanovená doba pro výkon tohoto trestu odsouzenému v harmonogramu prováděných prací (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., Trestní zákon. Komentář. 4. Vydání, Praha: C.H. Beck, 2001, str. 371, marg 11 in fine, str. 373 a judikaturou tam citovanou).
Stěžovatel ani v ústavní stížnosti nikterak nesporuje skutečnost, že se žádným způsobem z dalšího výkonu alternativního trestu neomluvil, nepokoušel se komunikovat s probačním úředníkem, na jeho opakované výzvy nereagoval, ba nevyužil ani možnosti pokračování v jeho výkonu (srov. oproti tomu nález ve věci sp. zn. III. ÚS 884/09). Za této situace nejsou případná vyjádření blízkých osob stěžovatele relevantním důkazem, který by mohl zvrátit závěr obecného soudu o tom, že stěžovatel zbytek uloženého trestu obecně prospěšných prací nevykonal zaviněně ve smyslu ust. §45a odst. 4 věta druhá tr. zák.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu