ECLI:CZ:US:2010:3.US.256.10.1
sp. zn. III. ÚS 256/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Miloslavou Wipplingerovou, advokátkou v Plzni, Pražská 45, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2009 č. j. 20 K 34/2001-453 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 1. 2010 se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2009 č. j. 20 K 34/2001-453 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491. Dle stěžovatele byla těmito rozhodnutími porušena jeho práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3, čl. 4, čl. 11 odst. 3, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 20 K 34/2001 Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2002 č. j. 20 K 34/2001-72 prohlášen konkurs. Dne 30. 6. 2003, 23. 10. 2003 a 2. 3. 2005 podal stěžovatel návrhy na nucené vyrovnání, které byly zamítnuty. Dne 2. 8. 2006 podal návrh na vyškrtnutí pohledávky věřitele - banky ze seznamu věřitelů z důvodu zániku pohledávky splněním z jiného zajišťovacího institutu; návrh byl zamítnut s tím, že zanikne-li zjištěná pohledávka v průběhu konkurzu, důsledkem je její neuspokojení z rozvrhu podstaty. Dne 3. 5. 2007 podal stěžovatel znovu návrh na nucené vyrovnání, kde navrhl uspokojení pohledávek tří věřitelů a ohledně pohledávky věřitele - banky tvrdil a prokazoval zánik pohledávky z jiného zajišťovacího institutu než z avalství stěžovatele na směnce (č. l. 293). Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 5. 2007 č. j. 20 K 34/2001-298 návrh zamítl s tím, že stěžovatel do návrhu nezahrnul jednak uspokojení věřitele - banky, ačkoliv zánik pohledávky neprokázal, a jednak nezahrnul uspokojení pohledávek dle §31 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen "ZKV"). K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze prvostupňové usnesení svým usnesením ze dne 6. 9. 2007 č. j. 1 Ko 307/2007-351 zrušil proto, že stěžovatel nabídl krajskému soudu důkazy o zániku pohledávky
věřitele - banky, avšak soud se s nimi nijak nevypořádal, přičemž vyjde-li najevo, že pohledávka zanikla, je třeba postupovat dle §94 odst. 4 občanského soudního řádu a ukončit účast sporného věřitele v řízení. Vrchní soud uvedl, že stěžovatel se v návrhu také zavázal uhradit náklady konkursního řízení a odměnu konkursního správce.
Následně Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26. 3. 2008 č. j. 20 K 34/2001-394 rozhodl tak, že účast věřitele - poradenské obchodní společnosti (před postoupením pohledávky byla věřitelem banka) v konkursním řízení skončila; přisvědčil stěžovateli a dospěl k závěru o zániku pohledávky. Současně uvedl, že věřitel - poradenská obchodní společnost může hlasovat o návrhu stěžovatele na nucené vyrovnání, jelikož tento věřitel má možnost podat proti rozhodnutí o ukončení jeho účasti v řízení odvolání (č. l. 385, 394). K odvolání věřitele - poradenské obchodní společnosti proti usnesení o ukončení jeho účasti v konkursu Vrchní soud v Praze změnil prvostupňové usnesení svým usnesením ze dne 12. 12. 2008 č. j.
1 Ko 172/2007-434 tak, že účast tohoto věřitele v konkursním řízení neukončil. Stěžovatel podal dovolání, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 2010 č. j. 29 Cdo 84/2010-524 odmítnuto pro nepřípustnost z důvodu, že napadené rozhodnutí o neukončení účasti věřitele není rozhodnutím "ve věci samé".
Ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 1. 2009 č. j. 20 K 34/2001-453 tak, že návrh stěžovatele ze dne 3. 5. 2007 na nucené vyrovnání znovu zamítl. Důvodem bylo nenavržení uspokojení věřitele - poradenské obchodní společnosti (poukázal na závěry vrchního soudu v usnesení ze dne 12. 12. 2008), dále nová objektivní nemožnost uspokojit věřitele pohledávek II. třídy do jednoho roku od podání návrhu, rovněž nenavržení uspokojení pohledávek za podstatou dle §36 odst. 1 písm. b) ZKV, a konstatoval neukončení sporu o určení pravosti dalších dvou (z celkových čtyř) pohledávek za podstatou. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že se k uhrazení nákladů konkursního řízení zavázal, ohledně překročení jednoleté lhůty poukázal na nemožnost plnit věřitelům před pravomocným schválením nuceného vyrovnání, a k neukončeným sporům o pohledávky dvou věřitelů tvrdil nečinnost správce konkursu. K výtce soudu o nenavržení uspokojení věřitele - poradenské obchodní společnosti přednesl svou argumentaci týkající se hodnocení důkazů (zejména Dohody o postupu při realizaci zajištění ze dne 7. 12. 2000 a prohlášení právního předchůdce věřitele) s tím, že pohledávka zanikla. Krajskému soudu také vytýkal, že nechal daného věřitele hlasovat o návrhu na nucené vyrovnání, ačkoliv jeho účast sám ukončil. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491 prvostupňové usnesení o zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání potvrdil. Poukázal na své pravomocné usnesení ze dne 12. 12. 2008 č. j.
1 Ko 172/2007-434 a uvedl, že vycházel jednak z obsahu konkursního spisu stěžovatele (úpadce) a jednak z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006 č. j. 30 Cm 53/2005-74 a navazujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008 č. j. 5 Cmo 89/2008-194, kterými byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému avalovi směnky (stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nyní probíhá v této věci druhého avala exekuce a bylo podáno dovolání, Ústavní soud zjistil, že dovolání je vedeno u Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 29 Cdo 151/2009 a bylo usnesením odmítnuto dne 23. 9. 2010). Dle vyložených závěrů vrchního soudu má věřitel - poradenská obchodní společnost pohledávku, která nebyla stěžovatelem uspokojena a měla být proto součástí nuceného vyrovnání. Ostatními odvolacími námitkami se nezabýval.
V ústavní stížnosti stěžovatel vznesl argumentaci v podstatě shodnou s tou uváděnou v konkursním řízení. Uvedl, že Dohoda ze dne 7. 12. 2000 byla jednoznačná, zatímco soudy jejím výkladem změnily vůli stěžovatele bez jeho souhlasu a zhoršily jeho postavení jako zajišťovatele. Znovu poukázal i na prohlášení právní předchůdkyně věřitele o solidárnosti zajištění a výši zajištění toliko do výše 15 mil. Kč. Má za to, že mu rozhodnutí nutí vyšší zajištění (celkem jde o zajištění do výše 4 x 15 mil. Kč), aniž by toto vyplývalo z písemných dokumentů; soudy rozhodly v extrémním rozporu s provedenými důkazy a porušily svobodu stěžovatele, pod kterou spadá také právo volby rozsahu a způsobu zajištění cizího závazku. Soudy dle stěžovatele zasáhly do jeho vlastnického práva, když o majetku stěžovatele rozhoduje věřitel (soudy přisvědčují jeho tvrzení). Stěžovatel shledává i diskriminaci, a to v tom, že soudy nerespektovaly zmíněnou Dohodu, resp. vůli právního předchůdce věřitele, stěžovatele a dalších zajišťovatelů; postoupením pohledávky došlo ke zhoršení právního postavení stěžovatele jako zajišťovatele. Stěžovatel namítá, že krajský a vrchní soud nerespektovaly také judikaturu Nejvyššího soudu, dle které prohlášení konkursu na majetek jednoho ze solidárních dlužníků nebrání věřiteli vymáhat pohledávku souběžně po úpadci i ostatních solidárních dlužnících, nicméně v rozsahu plnění solidárními dlužníky zaniká i pohledávka přihlášená do konkursu. Stěžovatel tvrdí, že byl spoluzajišťovatelem (dle Dohody pouze) do výše 15 mil. Kč, přičemž pohledávka zanikla splněním ze strany solidárního zajišťovatele z titulu zástavního práva v roce 2005. Stěžovatel argumentuje i potřebou respektovat vývoj směnečného práva; věřitel své vlastnické právo k pohledávce zneužívá a požaduje vyšší zajištění, než
existovalo - jde o excesivní uplatnění směnky. Navíc vrchní soud dle stěžovatele v obou svých rozhodnutích a vyslovil dva protichůdné právní názory ohledně určitosti vyjádření solidarity zajišťovatelů v Dohodě.
Proti usnesení vrchního soudu ze dne 13. 11. 2009 pak nově stěžovatel namítl, že vrchní soud zde odkazuje na své rozhodnutí ze dne 18. 6. 2008 ve věci druhého avala, které však vychází z jiných skutečností. Návrh na vydání směnečného platebního rozkazu byl podán v roce 2004 a směnečný platební rozkaz byl vydán v době, kdy na pohledávku daného věřitele nebylo zaplaceno ničeho. Stěžovatel však podal návrh na nucené vyrovnání v době, kdy sice byl v platnosti směnečný platební rozkaz, avšak již byla pohledávka věřitele splněna jedním ze spoluzajišťovatelů stěžovatele (v roce 2005 z titulu zástavního práva); tím se však vrchní soud nezabýval.
Porušení svých práv stěžovatel shledává také v nedodržení procesní posloupnosti. Dle něj neměl krajský soud po rozhodnutí o ukončení účasti věřitele v konkursním řízení tomuto umožnit následně hlasovat o návrhu stěžovatele na nucené vyrovnání. Krajský soud měl vyčkat na rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu v otázce ukončení účasti tohoto věřitele. Místo toho krajský soud umožnil věřiteli hlasovat o návrhu na nucené vyrovnání a následně předložil spis vrchnímu soudu s odvoláním stěžovatele proti zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání, ačkoliv pro rozhodnutí o tomto návrhu bylo klíčové vyřešení otázky ukončení účasti věřitele v konkursním řízení.
Stěžovatel konečně namítl také porušení práva na zákonného soudce tím, že vrchní soud usnesení ze dne 6. 9. 2007 č. j. 1 Ko 307/2007-351 vydal v jiném složení senátu než v případě usnesení ze dne 12. 12. 2008 č. j. 1 Ko 172/2007-434 a usnesení ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491.
Vrchní soud v Praze zaslal Ústavnímu soudu na jeho žádost kopii rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 6. 2008 č. j. 5 Cmo 89/2008-194 (kopie prvostupňového rozsudku sp. zn. 30 Cm 53/2005 se nachází za č. l. 329 vyžádaného spisu) a kopie rozvrhů práce pro rok 2007, 2008 a 2009.
Vrchní soud v Praze se k ústavní stížnosti na výzvu Ústavního soudu vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění svého napadeného usnesení a uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za důvodnou, když k porušení práv stěžovatele nedošlo; ohledně složení senátu odkázal na své přeložené rozvrhy práce. Vyjádření nepřineslo k věci nových skutečností, proto Ústavní soud nezasílal toto vyjádření stěžovateli k případné replice.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou stěžovatelovy první námitky je jeho jiný výklad v řízení provedených důkazů, ze kterých na rozdíl od obecných soudů dovozuje zánik pohledávky jednoho ze 4 věřitelů, a tím i důvod pro nepřihlížení k této uplatněné pohledávce a důvod pro vyhovění návrhu stěžovatele na nucené vyrovnání. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody. Takové porušení však Ústavní soud neshledal. Z věci se podává, že obecné soudy se otázkou splnění podmínek pro nucené vyrovnání a tedy i otázkou zániku pohledávky předmětného věřitele zabývaly a na základě provedených důkazů (směnka, směnečné prohlášení, Dohoda, prohlášení právního předchůdce věřitele ad.) dospěly k právním závěrům, které dostatečně rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutí, byť částečně i odkazem na odůvodnění svých předchozích rozhodnutí. Ústavní soud neshledal, že by zde byl extrémní rozpor závěrů obecných soudů (zejména vrchního soudu, jehož závěr respektoval i krajský soud) s provedenými důkazy či že by jimi vyložené úvahy a závěry byly libovolné nebo vnitřně rozporné. Ústavní soud přitom není povolán k tomu, aby nahrazoval činnost obecných soudů.
K podstatě této námitky, a sice povolení či nepovolení nuceného vyrovnání navrženého stěžovatelem, je možno také zmínit, že ačkoliv se vrchní soud v napadeném usnesení ze dne 13. 11. 2009 zabýval jen jednou z odvolacích námitek
stěžovatele - účastí věřitele, krajský soud v napadeném usnesení ze dne 28. 1. 2009 nepovolil nucené vyrovnání z více důvodů; tyto (ostatní) důvody stěžovatel z ústavního hlediska nezpochybňuje. Pro stěžovatelem navrženou kasaci usnesení krajského soudu ze dne 28. 1. 2009 se tak v podstatě nepodávají námitky zpochybňující všechny rozhodné závěry (kumulativní důvody) krajského soudu vedoucí k nepovolení nuceného vyrovnání.
Neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele o tom, že v usnesení vrchního soudu ze dne 18. 6. 2008, týkajícím se druhého avala, nebyl (resp. nemohl být) zohledněn zánik pohledávky věřitele, proto poukaz vrchního soudu v napadeném usnesení na tato rozhodnutí představuje libovůli zasahující do práv stěžovatele; dle stěžovatele se vrchní soud navíc zánikem pohledávky nezabýval. Předně je třeba uvést, že z napadeného usnesení vrchního soudu ze dne 13. 11. 2009 jasně vyplývá, že soud se námitkou zániku pohledávky zabýval, tedy není pravdou to, co tvrdí stěžovatel. Dále z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2006 č. j. 30 Cm 53/2005-74 a navazujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2008 č. j.
5 Cmo 89/2008-194, kterými byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz ve vztahu k druhému avalovi směnky, se Ústavnímu soudu podává, že ačkoliv samotný směnečný platební rozkaz byl vydán již dne 25. 11. 2004 a k plnění částky 15 mil. Kč jiným zajišťovatelem došlo až poté, námitka tohoto plnění byla druhým avalem v řízení vznesena a oba obecné soudy se v uvedených rozsudcích touto námitkou zabývaly (dospěly k závěru, že ani plnění částky 15 mil. Kč jiným zajišťovatelem nezbavuje druhého avala povinnosti plnit do výše 15 mil. Kč z jeho zajištění), přestože taková námitka měla mít místo až ve fázi exekuční. Není však zřejmé, jak by poukaz vrchního soudu v napadeném usnesení ze dne 13. 11. 2009 na rozsudek ze dne 18. 6. 2008 měl zasáhnout do práv stěžovatele. Vrchní soud se ve věci stěžovatele otázkou zániku pohledávky znovu zabýval a své závěry uvedl v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 13. 11. 2009, současně poukázal již na své závěry v rozsudku ze dne 18. 6. 2008. Přestože tyto závěry neměly/nemohly být (jak vyplývá i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 29 Cdo 151/2009) ve věci směnečného platebního rozkazu druhého avala rozhodné, neznamená to ještě, že by shodný názor již prezentovaný nemohl vrchní soud zaujmout ve věci stěžovatele a dílem na ten předchozí odkázat a dílem jej znovu ve věci stěžovatele vyložit. Takový postup nepředstavuje porušení ústavních práv.
Nedůvodnou je také námitka porušení procesní posloupnosti v tom, že nejdříve měla být ve všech instancích obecného soudnictví řešena účast věřitele v konkursním řízení dle §94 občanského soudního řádu a poté teprve rozhodováno o návrhu stěžovatele na nucené vyrovnání. Jednak usnesení vrchního soudu ze dne 12. 12. 2008 o účastenství bylo již pravomocné (dalšímu postupu dle pravomocného rozhodnutí není na překážku samotné podání mimořádného opravného prostředku), a jednak dovolání stěžovatele bylo (jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010) evidentně nepřípustné, když nesměřovalo proti rozhodnutí "ve věci samé". Rovněž je možno uvést, že samostatně rozhodovat o účastenství věřitele dle §94 občanského soudního řádu v případě konkursního řízení dle judikatury Nejvyššího soudu nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, správně v něm mělo být poukázáno na rozhodnutí č. 40/2010 a nikoliv "č. 46/2010"), přičemž i samotná usnesení o zamítnutí návrhu na nucené vyrovnání obecné soudy (mimo jiné) odůvodnily i v otázce zániku pohledávky (účastenství věřitele); tato rozhodnutí tak v otázce zániku pohledávky mohou být posuzována samostatně (tj. bez nutného vztahu k usnesení ze dne 12. 12. 2008 vydanému dle §94 občanského soudního řádu). Ani námitka o tom, že krajský soud umožnil věřiteli - poradenské obchodní společnosti hlasovat o návrhu na nucené vyrovnání, není důvodná, neboť toto nebylo rozhodné pro zamítnutí návrhu.
Ústavní soud nemohl přitakat ani poslední výtce o odejmutí stěžovatele zákonnému soudci. Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby tyto zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90 Ústavy České republiky), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky). Projevem této nezávislosti je rovněž právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), jehož účelem je zabránit přikázání věci soudu nebo soudci na základě neočekávatelných a nepředvídatelných okolností, ale naopak jasné stanovení konkrétního soudu či soudce, který bude tu kterou věc projednávat. Toto určení je pak dáno jednak charakterem řízení, dle něhož příslušný procesní předpis definuje místní a věcnou příslušnost, a jednak rozvrhem práce příslušného soudu, v němž je předem určen konkrétní soudce nebo složení senátu, jimž bude věc přidělena. Rozvrh práce se vydává na období kalendářního roku (viz část první, oddíl 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích).
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá z předmětných tří usnesení "toliko" usnesení vrchního soudu ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491; jen u tohoto usnesení je tedy na místě provést přezkum dodržení práva na zákonného soudce. Jediné, co stěžovatele evidentně vede k tvrzení o porušení práva na zákonného soudce, je srovnání jmen u složení senátu uvedeného v usneseních. Ze všech tří usnesení se přitom podává, že složení senátu v usnesení z roku 2008 a 2009 bylo shodné a oproti usnesení z roku 2007 se lišilo jedním členem senátu.
Předně není zřejmé, z čeho čerpá stěžovatel přesvědčení, že senáty soudu musí mít každý rok stejné složení (s tím, že pokud stejné složení není, je založena protiústavnost); takový požadavek by v praxi nebyl ani realizovatelný. Pouhé srovnání senátů tak nevypovídá ničeho o případném porušení práva na zákonného soudce. Stěžovatel přitom netvrdil, že by složení senátu neodpovídalo příslušnému rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze na daný kalendářní rok, tedy že by složení senátu bylo nahodilé a nepředvídatelné, navíc v napadeném usnesení z roku 2009 bylo stejné složení senátu jako v usnesení z bezprostředně předchozího roku 2008. Ústavní soud si nicméně vyžádal kopie rozhodných částí rozvrhu práce vrchního soudu na rok 2007, 2008 a 2009. Z těchto listin se nepodává, že by složení senátu 1 Ko vrchního soudu v napadeném usnesení ze dne 13. 11. 2009 č. j. 1 Ko 69/2009-491 bylo v rozporu s rozvrhem práce, resp. složením senátu 1 Ko stanoveným rozvrhem práce. Ostatně i složení senátu 1 Ko vrchního soudu ve zbylých dvou (ústavní stížností nenapadených) usneseních odpovídá rozvrhu práce pro rok 2007 a 2008.
Z výše uvedených důvodů neshledal Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele skutečnostmi jím tvrzenými, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu