ECLI:CZ:US:2010:3.US.2604.09.1
sp. zn. III. ÚS 2604/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. I. P., zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem v Praze 1, Maiselova 15, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. 4. 2009 sp. zn. 37 Nt 1954/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. 9 To 209/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též "soud prvního stupně"), neboť má za to, že jejich vydáním došlo k zásahu do jejích, blíže nespecifikovaných, ústavně zaručených práv.
Usnesením odvolacího soudu byla zamítnuta stížnost stěžovatelky proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci, v níž byla, spolu s odsouzeným Ing. M. P., odsouzena pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "t. z.") k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení, jehož obnovu navrhovala, přičemž podrobně rozebírá především jednotlivé svědecké výpovědi učiněné během řízení. Tvrdí, že k porušení jejích ústavně zaručených práv mělo dojít tím, že obecné soudy dostatečně nezohlednily výpověď její nezletilé dcery A. K. o údajném nadměrném trestání a objektivně nezhodnotily znalecké posudky a další výpovědi jednotlivých svědků. Závěry obecných soudů jsou dle stěžovatelky v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Stěžovatelka tvrdí, že již v původním řízení vyšlo dostatečně najevo, že nezletilá A. K., ohledně nadměrného trestání ze strany stěžovatelky, lhala. Novými důkazy bylo dle stěžovatelky opět potvrzeno, že nezl. A. K. nadále velice často lže a dopouští se i dalších velmi závažných kázeňských prohřešků. Přes tyto okolnosti obecné soudy dospěly ke zcela nepochopitelnému závěru, že skutečnost, že nezl. A. K. o dřívějším údajném nadměrném trestání lhala, není prokázána. S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že není další běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví a není vrcholem soustavy obecných soudů. Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Přestože stěžovatelka v úvodu své ústavní stížnosti uvádí, že si je této skutečnosti vědoma, svými argumenty staví Ústavní soud právě do role další přezkumné instance.
Z obsahu napadených rozhodnutí nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv. Z jejich odůvodnění jsou dostatečně a přezkoumatelně, tj. ústavně souladným způsobem patrny úvahy a rozhodovací důvody, o něž obecné soudy opřely svá přesvědčení (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Adekvátně reagují na všechny námitky stěžovatelky, které opakuje v ústavní stížnosti, a proto v podrobnostech postačí odkázat na obsah jejich odůvodnění.
Nutno připomenout, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Obecné soudy musí tedy vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Za novou skutečnost, kterou odůvodnila návrh na obnovu řízení, stěžovatelka považovala okolnost, že dne 3. 1. 2007 bylo policii postoupeno oznámení Úřadu Městské části Praha 6, obsahující podezření, že stěžovatelka měla dne 6. 12. 2006 fyzicky napadnout svou nezl. dceru A. K. Věc však byla odložena s tím, že z psychologického vyšetření vyplynulo, že nezl. A. K. později vypověděla, že ji matka nebila a že si to vše celé vymyslela. Ani v rámci civilního řízení nebylo další výchovné opatření nad nezl. A. K. nařízeno. Stěžovatelka poukazovala na skutečnost, že pokud bylo prokázáno, že nezl. A. K. lhala v případě tvrzeného napadení z prosince roku 2006, je třeba nově zhodnotit, zda lhala i pokud jde o dříve tvrzené nadměrné trestání.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí je třeba uvést, že v posuzovaném případě se soud prvního stupně zabýval všemi důkazy a argumenty stěžovatelky. Porovnal nově navržené důkazy se skutečnostmi již známými a důkazy již provedenými a splnění podmínek pro povolení obnovy řízení neshledal. Jeho postup a závěr potvrdil soud odvolací. Obecné soudy konstatovaly, že již ze samotného návrhu na povolení obnovy řízení vyplývá, že stěžovatelka se dosud nesmířila se svým pravomocným odsouzením. V prvních částech návrhu v podstatě neuvedla nic jiného než rekapitulaci skutečností z pravomocně ukončeného trestního řízení před soudy obou stupňů. Jediným novým důkazem jsou události z roku 2006 a jejich následné vyšetřování a ukončení ve prospěch stěžovatelky. Ze znění ustanovení §278 odst. 1 TrŘ však zjevně vyplývá, že nové důkazy či skutečnosti musí existovat v době rozhodování v původním trestním řízení. V dané věci by muselo jít o důkazy vztahující se k jednání stěžovatelky v období od 19.12 2002 do 24. 12. 2003, kdy nezl. A. K. vypovídala v pozici poškozené k tomuto období. Obecné soudy obou stupňů uvedly, že skutečnost, že v roce 2006 nezl. A. K. oznámila, že byla opětovně týrána, přičemž toto podezření bylo shledáno jako nedůvodné, ještě neznamená a priori nepravdivost tvrzení nezl. A. K., pokud jde o uvedené období. Jak uvedl odvolací soud, stěžovatelka se jen domáhá přehodnocení původně hodnocených důkazů ve svém pravomocně skončeném řízení.
Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Soudy v rámci své zákonné pravomoci věc posoudily a svůj závěr řádně a úplně odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Samotný fakt, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje a že je přesvědčena o nutnosti jiného náhledu soudu na její věc, než toho, k němuž soudy dospěly, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu