ECLI:CZ:US:2010:3.US.269.10.1
sp. zn. III. ÚS 269/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 6, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2009, č. j. 14 Co 428/2009-85, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 2. 2010, č. j. 14 Co 428/2009-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení obecného soudu, neboť jím měla být porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Odvolacímu soudu, který napadeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 1. 2006, č. j. 42 Nc 8680/2005-9, jímž proti němu nařídil exekuci, stěžovatel vytýká, že na něj "přesunul důkazní břemeno k prokázání negativní skutečnosti" (že mu vykonávané rozhodnutí nebylo doručeno), ačkoliv je to právě exekuční soud, jenž v případě pochybností o jeho vykonatelnosti provádí potřebná šetření z příslušného soudního spisu, což se v dané věci nestalo. V řízení byla nadto předložena toliko ověřená kopie exekučního titulu, avšak ověřovacím orgánem byl "právě oprávněný", což prý "vzbuzuje pochybnosti, zda ověření proběhlo lege artis".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediných ústavněprávních argumentů - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, jimiž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu, a zaručeno je právo rovnosti účastníků řízení.
Je však prima facie zřejmé, že tato práva stěžovateli upřena nebyla; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek (odvolání), který využil, a odvolací soud se s námitkami, které v něm uplatnil, podrobně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Ve vztahu k námitce, že odvolací soud nepostupoval řádně k ověření, že vykonávané rozhodnutí bylo řádně doručeno, nutno stěžovateli především připomenout, že v řízení před obecnými soudy ji nevznesl; odvolací soud, jestliže se touto otázkou podrobněji zabýval, tak učinil nepřiléhavě potud, že zaměnil námitky stěžovatele ohledně doručení titulu s doručením usnesení o nařízení exekuce; ve skutečnosti však stěžovatel nedostatek vykonatelnosti titulu nenamítal.
Nicméně i tak odvolací soud nepochybil - hodnoceno v rovině ústavněprávní - když reagoval na situaci, kdy procesní spis z nalézacího řízení objektivně nebyl (a není) k dispozici (dle záznamu na č.l. 40 spisu byl "utopen" při povodních), byť tak činil vlastně jen v poloze abstraktní, aniž zde byl relevantní procesní podnět povinného stěžovatele. Pozornost, kterou odvolací soud podmínce vykonatelnosti vykonávaného rozhodnutí věnoval, lze mít proto za nadstandardní, a též jeho úvahy o důsledcích oprávněným předloženého rozhodnutí opatřeného doložkou právní moci jsou evidentně korektní. To platí rovněž o (opět nadbytečném) zdůraznění důkazního břemene, jakož i v odůvodnění napadeného usnesení zaznamenané přípravě k poučení o něm, jež byla zmařena jen tím, že stěžovatel (ani jeho zástupce) k jednání dne 22. 9. 2009, při němž bylo vydáno rozhodnutí, se nedostavil.
Ostatně z listin, které měly obecné soudy k dispozici, bylo zřejmé, že stěžovatel o nalézacím řízení (v němž byl vydán exekuční titul) věděl, neboť mu prvotně vydaný platební rozkaz byl řádně doručen na soudu známou adresu (zde T., na níž je podle dožádaného výpisu z Centrální evidence obyvatel ze dne z 3. 3. 2010 přihlášen doposud), a podal proti němu dokonce odpor. Nejenže tím bylo také na samotném stěžovateli, aby se staral o ochranu svých práv, nýbrž i proto zde nebyl důvod uvažovat o doručení později vydaného rozsudku (jako doručení náležitém) jinak.
Jinou věcí je očividně snížená "důslednost" stěžovatele co do vyzvedávání si uložených zásilek na poště, o čemž přesvědčil opakovaně i Ústavní soud v rámci řízení o nyní projednávané ústavní stížnosti.
Interpretace podústavního práva, z níž odvolací soud vycházel, tudíž nemohla založit porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, a nešlo ani o situaci možného střetu dvou výkladových alternativ, v němž by byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní; rovněž nelze dovodit, že odvolací soud zjevně ignoroval kogentní normu nebo vybočil neodůvodněně ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. že by jím podaný výklad mohl být označen jako výraz nepředvídatelné interpretační libovůle.
Právě to - jedině - je však způsobilé odůvodnit zásah Ústavního soudu, pakliže je namítán (v kontextu vyloženém výše) nedostatek tzv. spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Co do námitky z nedostatku rovného postavení (čl. 37 odst. 3 Listiny) platí ve výsledku totéž, neboť - ani samostatně hodnocená - úvaha stěžovatele o ověření kopie exekučního titulu oprávněným není akceptovatelná, což by mu (resp. jeho zástupci) bylo zřejmé, pakliže by se zúčastnil odročeného odvolacího jednání (viz výše), neboť při něm soud provedl důkaz "sdělením obsahu originálu" vykonávaného rozsudku s tím, že "ve spise zůstává založena ověřená fotokopie".
Stojí pak za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v mu v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ke své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je významné potud, že z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele.
Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. srpna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu