ECLI:CZ:US:2010:3.US.2707.10.1
sp. zn. III. ÚS 2707/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou v Brně, Pellicova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2010 č. j. 15 Co 46/2009-510, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku vydaného v řízení o výkon rodičovské zodpovědnosti, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudů při rozhodování o svěření nezletilých dětí do výchovy jejich matky, o určení výživného a stanovení jeho styku s nezletilými dětmi. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, rozebral skutkové okolnosti a polemizoval s hodnocením provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) ze strany obecných soudů. Nesouhlasí s jejich závěry a odůvodnění napadeného rozsudku podrobil kritice, v níž vznesl obdobné argumenty, které již uplatnil v odvolacím řízení.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a napadených rozsudků Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o jejich ústavní konformitě. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tedy není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného normami ústavního pořádku.
V této souvislosti je zapotřebí připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že je zásadně věcí obecných soudů, aby hlediska pro rozhodování o úpravě styku a výchovy nezletilých dětí, stanovená v zákoně o rodině, uváděly v život aplikací v jednotlivých případech. Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by snad měla napravovat stěžovatelem tvrzená pochybení, tedy přehodnocovat důvody, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o výchově nezletilých dětí a úpravě jejich styku se stěžovatelem. Obdobné platí i pro rozhodování obecných soudů o stanovení výživného.
Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud přezkoumal, zda napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele a nezletilých dětí. Dospěl k závěru, že k porušení jejich základních práv nedošlo. Odvolací soud dostatečně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud tudíž nezjistil, že by napadeným rozsudkem došlo k porušení stěžovatelových základních práv. Není účelné opakovaně reagovat na všechny argumenty v ústavní stížnosti uvedené za situace, kdy se jimi odvolací soud již podrobně zabýval. Ústavní soud tedy v dalším odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu