ECLI:CZ:US:2010:3.US.2716.09.1
sp. zn. III. ÚS 2716/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky RNDr. V. K. K., zastoupené JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem v Brně, Malinovského nám. 4, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2008 č. j. 42 C 186/2005-77 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 8. 2009 sp. zn. 37 Co 230/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání pozemku. V ústavní stížnosti uvedla, že její otec byl rozsudkem bývalého Státního soudu v Brně ze dne 2. 12. 1949 odsouzen pro zločin vyzvědačství a byl mu uložen trest těžkého žaláře v trvání 20 let a konfiskace jmění. Na základě tohoto rozhodnutí přešly na stát v ústavní stížnosti specifikované nemovitosti. Usnesením Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 28. 8. 1990 bylo rozhodnuto, že otec je rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. a rozsudek bývalého Státního soudu v Brně byl zrušen. Po smrti otce stěžovatelky jeho dědictví nabyla jeho pozůstalá manželka a stěžovatelka. Obě dědičky po rehabilitaci požádaly o vydání v ústavní stížnosti specifikovaných nemovitostí a dne 24. 10. 1991 uzavřely dohodu, v níž se pozůstalá manželka otce stěžovatelky vzdala ve prospěch stěžovatelky práva na vydání těchto nemovitostí.
Stěžovatelka uzavřela dne 25. 2. 1992 s Podnikem bytového hospodářství Brno III dohodu o vydání v ústavní stížnosti specifikovaných nemovitostí. Zároveň s žádostí o vydání těchto nemovitostí stěžovatelka požádala také o vydání dalších pozemků, jejichž původními vlastníky byl její otec (k id. 2/3) a jeho bratr (k id. 1/3). Magistrát města Brna, Pozemkový úřad, vydal dne 30. 4. 1996 rozhodnutí, podle kterého stěžovatelka není vlastníkem dvou třetin původních pozemků s tím, že nárok oprávněné osoby byl ve správním řízení prokázán. Stěžovatelka je pouze oprávněnou osobou s tím, že na ni bude převeden bezúplatně pozemek ve vlastnictví státu v odpovídající výměře a kvalitě. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že pozemky nelze vydat, neboť jde o zastavěné pozemky.
Stěžovatelka dále podrobně rozvedla, že po rozhodnutí pozemkového úřadu došlo ke změně situace, spočívající v tom, že zjistila, že vydání pozemku bylo možné. Obrátila se proto na Pozemkový fond ČR, aby jí předmětný pozemek vydal namísto náhrady, kterou u něj nárokovala dle uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Pozemkový fond ČR dopisem ze dne 19. 3. 2004 stěžovatelce sdělil, že jí nemůže tento pozemek vydat, neboť není v jeho správě. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových odmítl možnost převodu do pozemku správy Pozemkového fondu ČR a dopisem ze dne 31. 5. 2004 odmítl její žádost o vydání pozemku jako náhrady.
Stěžovatelka se poté obrátila s žalobou o vydání předmětného pozemku na Městský soud v Brně, v níž se domáhala, aby soud určil, že 1) je vlastníkem předmětného pozemku a 2) žalovaný (České republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) je povinen stěžovatelce vydat předmětný pozemek. Ohledně návrhu pod bodem 1) vzala později svůj návrh zpět a v této části bylo řízení zastaveno. Návrh pod bodem 2) městský soud zamítl.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. Změnil prvostupňový rozsudek pouze z toho důvodu, že v rámci odvolacího řízení došlo ke změně žaloby.
Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr těchto pozemků a že její nárok nelze pojmově považovat za náhradu, neboť se domáhá vydání téže věci. Uvádí, že jakmile zjistila, že pozemek, který jí měl být vrácen, byl později rozdělen tak, že jeho část může být vrácena, předpokládala, že jí bude vrácen. Tvrdí, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
II.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů a obsahu spisu, který si k projednání věci Ústavní soud vyžádal, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala vydání pozemku, který jí již jednou nebyl vydán s odůvodněním, že se jedná o zastavěný pozemek. Z rozhodnutí Magistrátu města Brna, Pozemkového úřadu, ze dne 30. 4. 1996 vyplývá, že stěžovatelka není vlastníkem předmětného pozemku, ale je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o vlastnických vztazích k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka byla v tomto rozhodnutí poučena, že ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě jí Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky z vlastnictví státu v uvedené výměře a kvalitě, jako byly původní pozemky, a to pokud možno v téže obci, přičemž stěžovatelka je povinna podat výzvu do šesti měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka nepodala opravný prostředek a rozhodnutí nabylo právní moci.
Stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze domáhala vydání předmětného pozemku, tvrdila, že po rozhodnutí pozemkového úřadu došlo ke změně situace a ukázalo se, že vydání pozemku bylo možné. Soud prvního stupně její žalobu na vydání předmětného pozemku zamítl. Vycházel přitom z právního závěru, že stěžovatelka se fakticky nedomáhá vydání náhradního pozemku, na což má jako oprávněná osoba nárok dle §14 zákona o půdě, ale revize pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 30. 4. 1996 a vydání pozemku, k němuž uplatnila původní nárok a o němž bylo tímto rozhodnutím pozemkového úřadu rozhodnuto negativně.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že pokud by byl nárok stěžovatelky posuzován jako přezkum rozhodnutí pozemkového úřadu, nelze než konstatovat, že jde o pravomocně skončenou věc, v níž stěžovatelka nevyužila možnost opravného prostředku. V tomto smyslu nemůže v předmětném řízení dosáhnout revize rozhodnutí pozemkového úřadu. Pokud by byl nárok stěžovatelky vnímán jako nárok na přidělení konkrétního náhradního pozemku, je třeba souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr těchto pozemků. Naopak je na pozemkovém fondu, aby oznámil, které pozemky, náležející do vlastnictví státu, mohou být poskytnuty jako pozemky náhradní.
III.
Po prozkoumání argumentů stěžovatelky, předestřených v ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou argumentů stěžovatelky je její opakovaná polemika se závěry obecných soudů ohledně jejího nároku na vydání předmětných pozemků. K námitkám stěžovatelky je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
V předmětné věci k pochybení soudů nedošlo. Jak vyplývá z citace napadených rozhodnutí, obecné soudy obou stupňů náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 o. s. ř. a srozumitelně vysvětlily aplikaci zákona o půdě na předmětnou věc. Na základě skutkových i právních zjištění učinily právní závěry, které řádně odůvodnily a v podrobnostech nelze než na jejich obsáhlá odůvodnění odkázat. Ústavní soud tak neshledal nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud soudy, jako orgány veřejné moci, rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Napadenými rozhodnutími tak nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, které uvedla v ústavní stížnosti. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu