ECLI:CZ:US:2010:3.US.2717.09.1
sp. zn. III. ÚS 2717/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o., se sídlem Nádražní 804, 768 24 Hulín, IČ: 181 89 440, právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem AK se sídlem Rašínova 522, 760 01 Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 13. června 2006 č. j. 59 Co 88/2005-573, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 20. října 2009, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 13. června 2006 č. j. 59 Co 88/2005-573, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka lhůtu pro její podání odvíjí od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 29. července 2009 č. j. 23 Cdo 1379/2007-680, ačkoli uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadá. S ohledem na ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu považoval Ústavní soud ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně za včas podanou.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 5. srpna 2004 č. j. 11 C 178/2002-497 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností, uzavřené mezi ní a žalovanými společnostmi Mistrat s. r. o. a PILANA TOOLS a. s. dne 14. července 2000 (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II. a III.). Soud prvního stupně uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, a žalobkyně tedy nemá na určení neplatnosti předmětné dohody naléhavý právní zájem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 13. června 2006 č. j. 59 Co 88/2005-573 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body II. a III.). Odvolací soud dovodil, že důvody, z nichž dovozovala žalobkyně naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody, neobstojí ve světle možnosti žalovat na určení právního vztahu vyplývajícího z uzavřených smluv k vyřešení otázky, zda je žalobkyně nadále v postavení účastníka těchto smluv. Argument žalobkyně, že rozhodnutí o neplatnosti dohody by bylo možno použít v dalších soudních řízeních, z nichž některá již probíhají, podle názoru odvolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení zdůvodnit nemůže, neboť otázku platnosti dohody si soudy mohou vyřešit jako otázku předběžnou. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle ust. §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") není dán.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opřela o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně byla přesvědčena, že napadené rozhodnutí řeší otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a to existenci naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy v případě, že lze v daném okamžiku žalovat na určení existence právního vztahu, ovšem vzhledem k jeho časovému omezení nebude již v blízké budoucnosti žaloba na určení existence právního vztahu možná. Závěr odvolacího soudu, že nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody o převodu práv a povinností, považuje žalobkyně za nesprávný, neboť v posuzované věci jde o jinou situaci než v judikovaných případech a žalovat na určení práva či právního vztahu v ní nelze, neboť jde o vztah s "časově omezenou podstatou".
Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. července 2009 č. j. 23 Cdo 1379/2007-680 dovolání odmítl a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v její právní věci nebylo možné žalovat na plnění tak, aby taková žaloba na plnění definitivně vyřešila vzájemné vztahy mezi stěžovatelkou a žalovanými. Odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je dle názoru stěžovatelky nedostatečné, neboť Krajský soud v Brně se nevypořádal se všemi skutečnostmi tvrzenými stěžovatelkou ohledně naléhavého právního zájmu. Napadený rozsudek je z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelný.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
Závěrům Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, obsaženým v napadeném rozhodnutí, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecný soud své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil, uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Právní názor krajského soudu byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu