ECLI:CZ:US:2010:3.US.2749.10.1
sp. zn. III. ÚS 2749/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. L. Z., zastoupeného Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem v Praze 6, Hošťálkova 46, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2010 č. j. 69 Co 316/2010-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatel navrhl zrušení výroku II. výše označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud"), což odůvodnil tvrzením, že jeho vydáním došlo k porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jedná se o výrok, kterým odvolací soud rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Z ústavní stížnosti a z kopie napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 2. 2010 č. j. 70 Ec 1039/2009-54, které však posléze vzal zpět. Na základě této procesní situace odvolací soud zastavil odvolací řízení (výrok I. napadeného usnesení) a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v řízení před obecnými soudy žalovanému) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.474,- Kč (výrok II. napadeného usnesení).
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud mohl přiznat vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložil. Tato účelnost však nebyla dána, neboť o odvolání nebylo ani jednáno. Podle stěžovatele právní závěr odvolacího soudu přehlíží kontext právní úpravy, odvolací soud limitoval dispozici stěžovatele s předmětem řízení, ignoroval konkrétní okolnosti řízení a namísto výroku, jímž by stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže bylo řízení zastaveno, mechanicky aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta první OSŘ. Stěžovatel tvrdí, že formalistický přístup odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení vybočuje z očekávatelné interpretace procesního předpisu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (nálezy sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
O případ porušení principů spravedlivého procesu se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud na základě zpětvzetí odvolání stěžovatelem postupoval dle §207 odst. 2 OSŘ a odvolací řízení zastavil. Své rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil tak, že stěžovatel zpětvzetím odvolání z procesního hlediska zavinil, že odvolací řízení bylo zastaveno, a proto je povinen nahradit náklady odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud při svém rozhodování aplikoval příslušná ustanovení OSŘ a vyhlášky č. 484/2000 Sb. a své rozhodnutí řádným způsobem odůvodnil. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že rozhodnutí odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení vybočuje z očekávatelné interpretace procesního předpisu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že dostatečně objasnil a odůvodnil důvody, které jej vedly ke konečnému rozhodnutí o nákladech řízení. Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu.
Navíc lze, vzhledem k výši náhrady nákladů řízení, stanovené v napadeném usnesení odvolacího soudu, věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení výše zmíněných práv stěžovatele nedošlo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu