ECLI:CZ:US:2010:3.US.2750.10.1
sp. zn. III. ÚS 2750/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. L. Z., právně zastoupeného JUDr. Lubošem Vosykou, advokátem AK se sídlem Moulíkova 5, 150 00 Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č. j. 30 Co 215/2010-142, za účasti Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 21. září 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č. j. 30 Co 215/2010-142, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2010 č. j. 30 Co 215/2010-142 bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. března 2010 č. j. 38 Nc 5934/2009-99 ve výroku o zastavení exekuce a o nákladech soudního exekutora (výrok pod bodem I. usnesení odvolacího soudu). Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že oprávněnému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") uložil povinnost zaplatit povinným na nákladech řízení o zastavení exekuce 6 880,- Kč (výrok pod bodem II. usnesení odvolacího soudu) a ve výroku pod bodem III. městský soud uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinným na nákladech odvolacího řízení částku 5 520,- Kč.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy a soud prvního stupně upřel stěžovateli právo na zákonného soudce. Stěžovatel poukazuje na to, že movité věci uložené na nemovitosti (kameninové trubky a odpadní trubky z PVC, zjištěné při místním šetření) soud prvního stupně ve svém rozhodnutí zredukoval na pouhou kameninovou trubku, ačkoli ve skutečnosti šlo o 3 ks kameninových trubek konstatovaných notářským zápisem a fotodokumentací obsaženou v soudním spisu. Městský soud v Praze již sice připustil větší počet uložených tvarových odpadních rour (3 ks), trubky z PVC a další vyjmenovaný stavební materiál, nicméně vše posuzoval jako součást pozemku. Toto překvalifikování věcí na součást pozemku je podle stěžovatele v rozporu s ust. §120 odst. 1 občanského zákoníku. Závěr soudu o vyklizení nemovitosti je tedy podle stěžovatele vadný a je v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Rozhodnutí postrádá nezbytnou návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahou při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, což by povinně mělo vyplynout z odůvodnění rozhodnutí. Městský soud v Praze navíc v odůvodnění nepravdivě tvrdí, že si oprávněný zřídil sám rozvodnou skříň pro umístění elektroměru, aniž by mohl mít k takovému tvrzení jakýkoliv důkaz, který by před ním byl proveden.
Stěžovatel namítá rovněž absenci náležitého odůvodnění rozhodnutí soudu, (náležité a řádné a vyčerpávající odůvodnění výroku). Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy se náležitě nevypořádaly s celou jeho argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily.
Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně nenařídil jednání ve věci, ačkoli byl povinen tak učinit, čímž došlo k vyloučení námitek stěžovatele před soudem prvního stupně. Stěžovatel konečně tvrdí, že v souzené věci odvolací soud (při pochybení soudu prvního stupně, který ve věci nenařídil jednání), neprovedl navržený důkaz (fotografie), který prý ve spojení s dalšími důkazy prokazuje nepřetržité setrvání nevyklizených věcí na tomtéž místě. Stejně tak soud neprovedl důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi stěžovatelem a povinnými ze dne 17. července 2006 (zejména čl. VII. o sjednané povinnosti nemovitost vyklidit). Stěžovatel se domnívá, že v souzené věci nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými a postupem obou soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel napadá nesprávné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, v důsledku čehož byl nesprávně zjištěn skutkový stav věci a následně došlo k nesprávnému posouzení věci. Právní závěry učiněné obecnými soudy stěžovatel shledává v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat právní, ani skutkové závěry obecných soudů. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v ust. §132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané ust. §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Při hodnocení důkazů se v projednávané věci obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 36 Listiny. Ani o takový případ se v souzené věci nejedná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně nenařídil ve věci jednání, ač tak byl povinen učinit. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání, a to s ohledem na ust. §269 odst. 2 o. s. ř. za použití ust. §52 odst. 1 exekučního řádu, neboť důkazy, z nichž čerpal svá zjištění, měly být provedeny v rámci nařízeného jednání. Odvolací soud však toto pochybení soudu prvního stupně napravil, když nařídil odvolací jednání, účastníky řízení k němu řádně předvolal a důkazy, které považoval v této věci za relevantní, sám provedl.
K námitce stěžovatele, že odvolací soud neprovedl jím navrhované důkazy, je třeba poukázat na odůvodnění rozhodnutí městského soudu, ve kterém tento soud konstatoval, že dalšími důkazy odvolací soud řízení nedoplňoval, neboť jejich provedení nepovažoval za potřebné, přičemž tento svůj závěr ve vztahu k jednotlivým navrhovaným důkazům soud podrobně a přesvědčivě zdůvodnil.
Vytýká-li stěžovatel soudu, že nevyhověl jeho návrhu na provedení dalšího důkazu, je v této souvislosti nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z článku 36 Listiny je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3., č. 10, viz dále nález sp. zn. III. ÚS 150/93, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Je třeba připomenout, že je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit, a zda je určitý důkazní prostředek (ve stěžovatelově věci konkrétně revizní znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V tom, že obecné soudy neshledaly důvody pro jeho provedení, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že Městský soud v Praze své rozhodnutí řádně a přesvědčivým způsobem odůvodnil v souladu s ust. §157 o. s. ř. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti Městského soudu v Praze došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu